3. Budeme hlídat ?
Přišla za mnou manželka, teď babička, že za ní přišla dcera,
tedy i moje dcera, že manžel naší dcery sehnal výhodně na pár dní pobyt v cizině.
Je to prý jen na pár dní.
Povídám: „Pár dní, to jsou dva dny. To se jim vyplatí ?“
„Je to letecky, takže jsou tam rychle“, upřesnila manželka, tedy jako babička.
„A jak to v tom letadle udělají s kočárkem?“
Mají totiž sedmiměsíčního vnuka, vlastně syna. My máme vnuka.
To bychom se o něj na těch pár dní starali, říkala dcera.“
Ona to ale teď říkala manželka, tedy babička, že jí to takhle říkala dcera.
„A kolik je teda těch pár dní ?“ povídám zase já.
„ To prý nám ještě upřesní.“
„ No dobře, aspoň si ho trochu užijem.“
Tak k nám dcera s vnukem na pár dní přijela, aby ukázala, co je potřeba. Sestavila se postýlka v ložnici, tedy v pokoji, kde má postel manželka.
Já mám postel v jiné ložnici. Můžeme si to dovolit.
Někde mají i dvě koupelny.
To u nás ne. Dvě ložnice mívali i na zámcích, i když neměli koupelnu ani jednu.
Ona ta moje ložnice je taky moje pracovna. I když pro množství věcí tomu začínáme říkat komora. Spíš je to komůrka, aby to neznělo tak tvrdě.
Já tomu začínám říkat můj vejminek.
Má to své výhody. Otevřu, ale spíš zavřu si okno, když chci já.
Nemám rád průvan. Bývalo tomu jinak.
Když jsme měli postele v jedné ložnici, manželka říkala, že se ji tam špatně dýchá. Nevím, jak to myslela, ale fakt byl, že chtěla mít pootevřené okno.
Když jsem usnul, tak se okno nějak samo otevřelo.
Když jsem se probral, někdy hlukem zvenku, ale spíš že táhlo a já měl řeči,
tak se divila, jak se mohlo samo otevřít.
Teď je to vyřešeno.
Já mám svůj vejminek, ona má místo mne dětskou postýlku ve své ložnici.
Dcera doporučila, že několik dní, než oni odletí a my se „zacvičíme“,
bude spát v obýváku. Sdělila, že se Adámek v noci probouzí.
Ukázala, jak se mu připraví jídlo, v jakém poměru a z čeho,
v jaké teplotě, v jaké poloze se mu podá, jaké . . . . .
A potom - hlavně kdy?
Je to jednoduché. Bývá to asi v jednu, pak v pět. To jako v noci.
No dobrá. Vždyť je to jen na pár dní.
Dcera odjela, pak odletěli a mobilem sdělili, že je to tam krásné.
Mají pěkný pokoj, kouzelný výhled, klid, ráno švédský stůl, večer taky.
Přes den prý si grátis něco daj - mají on inkluziv, někam si zajdou, když chtěj . . . .
Jsme rádi, že jsou spokojeni. My hlídáme.
Je to radost dívat se, jak je Adámek aktivní. Je to dobrý. Ještě nechodí.
Stačí ho položit na speciální deku na podlaze v obýváku, podávat mu drobné hračky. On si hraje, než dostane hlad.
Dcera udělala rozpis. Visí na ledničce. Je tam přesně, v kolik hodin se připraví
jídlo, kdy se podají vitamíny, kdy a čím se co namaže, kdy . . . , co . . . , jak . . . .
Dokud Adámek nemá hlad, tak je opravdu radost se na něj dívat.
Když ho ale dostane a když tedy on chce a babička se loudá s přípravou jídla,
tak to umí dát najevo hodně hlasitě.
Hračky ho v té době nezajímají.
Tak se přenese do kuchyně do sedačky, aby viděl, že se mu jídlo opravdu
připravuje. Nevím, jestli chápe, že se babička snaží, když ho o tom informuje,
že už to bude, aby to ještě chvíli vydržel, že to bude dobrý.
Adámkovi je to ujišťování asi fuk, dokud nedrží láhev v ruce,
spíš dokud mu to neteče do pusy. To je spokojený, i babička a já taky.
Ze začátku táhne z láhve jako divý.
Když má asi půlku za sebou, tak už si spíš s lahvičkou jen hraje.
To babička začne Adámka přesvědčovat, co to dalo práce, než to připravila,
jak je to mlíčko drahé, že mu to děda sní.
Ze zvířátek zná Adámek jen pejska, tak ho straší dědou.
Nemusí se bát. Děda mu to nesní. Je to totiž neslané, nemastné, prostě bez chuti.
Tak se to těm nekojencům prý má dávat.
V sedačce nějaký čas Adámek vydrží. Dobrý je pustit televizi.
Zvuk musí být ale stažen na minimum.
Většinou se tam střílí, vykřikuje při vraždění, škrcení nebo milování, což jsou nejčastější témata naší televize.
Mě to ale nebaví se s ním dívat, když nic neslyším.
Když si začne mnout oči, řekl bych, že toho má taky dost.
Je to ale signál, abych ho dal do postýlky.
Tak vidíte. Už neříkám, aby babička dala . . . Už jsem taky zapojen.
A to už od rána. Obvykle vstávám v šest hodin. To se snažím dodržet,
abych měl tak hodinku, dvě pro sebe, než o sobě dá vědět babička.
Nyní se otevřou dveře mé komůrky i před šestou a babička mě požádá,
zda bych si nešel lehnout do její postele, že byl Adámek v noci velmi aktivní
a že by se ráda prospala.
Opravdu „velmi rád“ ji vystřídám.
Už máme za sebou těch pár dní hlídání. Zvykl jsem si. Věřte, dá se to vydržet.
Bude mi to i chybět. Fakt je to radost zopakovat si procedury, které jsme léta
dělali s vlastními dětmi.
Jsme rádi, že k nám měli důvěru a my to dokázali.
Omládli jsme, ale jen do chvíle, než se podíváme do zrcadla.
Kde se tam vzali ten dědek a babka?
24. Pak že jsou Češi lakomí.
Nehorázně dlouhá fronta aut stojí na dálnici.
Slunce pere a na obloze ani mráček.
Všichni jsou zvědaví, co se tam vpředu děje.
--Najednou zepředu přijde člověk
a postupně vysvětluje vzteklým řidičům:
"Cestu zablokovala rodina cikánů
a když prý, nedostanou 5000 korun,
tak se polejou benzinem a upálí se.
Proto dělám sbírku,
aby už ta jejich pitomá blokáda skončila."
--Jeden z řidičů se zeptá:
"A kolik jste už vybral??"
--"Zatím mám 16 litrů benzinu,
23 litrů nafty a 62 zapalovačů.
Ale sirky už neberu, nemám je kam dávat."
( Došlo mailem )
5. Novoměstský hrnec smíchu
Je to název Festivalu české filmové a televizní komedie. V září 2009 proběhl
31. ročník v Novém Městě nad Metují. Letos jeho prezident Pavel Zedníček skočil
do akce rovnou z nebe - padákem.
Nejvíce cen si z Festivalu odvezla Marie Poledňáková za film Líbáš jako bůh.
Hostem Festivalu byl i Zdeněk Svěrák, v porotě režisér Václav Vorlíček,
jehož rukopis známe z Arabely.
Novinkou byly ceny sekce Studentský smích, kde hlavní cenu obdržel
film Rádio Kebule režiséra Zdeňka Durdila.V kategorii televizní komedie zvítězil
"Natěrač" Jaroslava Brabce.
Už víme, kde je ten "náš hrnec" ?
6. Buď jen se mnou !
Paní Dlouhožalová vyprávěla:
Ve tři hodiny v noci se sousedka potichoučku vkradla do sousední místnosti.
Cédéčka polila lepidlem, počítač vyhodila oknem
a tiskárnu utopila ve vaně.
Vzala golfové hole a všechny i s báglem narvala do popelnice.
Když už byla venku, zašla i do garáže, kde zuřivě začala bušit kladivem
do motocyklu Harley Davidson z roku 1958.
Doma pro jistotu rozšlapala raketu na tenis
a do botasek na nohejbal natloukla hřebíky.
To ji uklidnilo a spokojeně se vrátila do ložnice,
do teplé postele a přitiskla se k boku svého nic netušícího spícího manžela.
Usínala s blaženým pocitem,
že už teď veškerý volný čas bude do konce života věnovat jejich lásce
a do smrti se od ní nehne.
A měla pravdu . . .
Do konce života jí zbývaly ještě čtyři hodiny.
7. Chorobopis
Napsala mi známá:
Musím se ti svěřit Mám diagnózu VPDSP.
Pozor! Je prý nakažlivá.
Je to prý Věkem Podmíněný Defekt Soustředění Pozornosti
U mě se tato choroba projevuje takto:
Rozhodnu se zalít zahradu.
Když jdu k hadici, která je na zdi garáže, všimnu si,
že i auto potřebuje opláchnout.
Jdu si pro klíč od auta, abych ho vyvezla před garáž.
Přitom uvidím na stolku v předsíni neotevřenou poštu.
Asi bude rozumné se podívat,
jestli tam nejsou nějaké složenky k zaplacení.
Položím klíče od auta na stolek a začnu probírat poštu.
Přitom vidím řadu reklamních letáků
a jdu je hodit do odpadkového koše v kuchyni.
Vidím, že je plný, takže letáky položím na kredenc
a jdu vyhodit odpadky z koše do kontejneru na ulici.
Přitom si uvědomím, že vedle kontejnerů je schránka na dopisy,
takže by bylo dobré hned dát do schránky i ten dopis,
co jsem večer psala.
Jdu si tedy pro něj do pokoje.
Na stole u dopisu leží hrnek s kávou,
kterou jsem před chvílí pila.
Vezmu ho do ruky a cítím, že káva už vychladla.
Nevadí, uvařím si nový hrnek kávy.
Vezmu hrnek a jdu do kuchyně.
Cestou vidím, že kytka ve váze začíná uvadat.
Položím hrnek na parapet
a chci vzít vázu a napustit do ní čerstvou vodu.
Přitom uvidím na parapetu své brýle, které jsem hledala ráno.
Musím si je dát na svůj pracovní stůl, abych o nich věděla.
Ale nejdříve přece jen doleju vodu do vázy.
Položím brýle, vezmu vázu do ruky a vidím,
že za vázou leží dálkové ovládání od televize.
Proboha, zase ho budeme večer hledat.
Musím ovladač položit k televizi v obýváku.
No, to ale počká, napřed je přece nutno dolít vodu do vázy.
Jdu do kuchyně a napouštím vodu.
Přitom mi vyšplouchne na kuchyňskou linku.
A trochu i na podlahu.
Jdu do koupelny pro hadr, abych to utřela.
Pak se vracím do předsíně a přemítám, co jsem chtěla udělat.
K večeru:
Zahrada není zalitá,
auto není umyté (a nemůžu k němu najít klíče)
na okně je hrnek se studenou kávou,
kytky ve váze jsou už úplně zvadlé,
dopis není vhozený do schránky (a taky ho nemůžu najít),
ztratily se mi brýle,
televizi musíme ovládat ručně, ovladač je bůhví kde.
Divím se, že nic není hotovo, když jsem se celý den nezastavila
a jsem docela utahaná.
No nic, jdu zkontrolovat došlé maily.
Jo, a nesměj se, jestli tyhle stavy neznáš!
Tvůj den se blíží !!??
Udělej mi laskavost.
Přepošli to všem známým, protože si nemohu vzpomenout,
komu jsem to napsala a komu ne.
Tak plním přání. Váš strýc Míra
8. Milan Lasica poslal svým přátelům.
Od jednoho z nich jsem to dostal.
Milan Lasica : „Radost vládnout tomuto národu“
Napsal uživatel Milan Tůma
Ryba, jídlo žebráků, jak se někdy na bratislavském tržišti říkalo,
se stala luxusní lahůdkou.
Kuřecí křídla, které jsme házeli psům, se začali prodávat v honosném balení jako delikatesa.
Kvalitní vodu z vodovodu jsme vyměnili za sladké přesycené žbryndy.
Rohlíky se scvrkly o polovičku, kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne jedna smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou udržíte v ústech jen do té doby, než ji rychle vyplivnete
a to kamkoli.
Všechno, co bylo kdysi opravdu dobré, co mělo svoji hodnotu
a tradici, jsme vlastně vyměnili za drahé šmejdy v načančaném obalu.
Jsou i dobré věci.Jenomže těch je stále méně a je třeba je pěkně dlouho hledat.
Hledat, přemýšlet, číst nečitelné návody a obsahy, které nemáme šanci vidět, pokud si nevezmeme lupu.
Chodníky a přechody jsou plné stojících aut.
Exekutor dopisuje adresu a správce domu hází do schránky vyúčtování s tučným nedoplatkem.
Žijeme tak v pomyslném blahobytu.
Máme dva až tři telefony, internet, televizi, domácí kino,
DVD, PC a stále nám něco chybí.
Zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým už člověk přestává rozumět a vyznat se v nich je už přímo nemožné.
Kamery nás sledují na každém kroku. Kamkoli se pohneme, jsme pod kontrolou.
Všechno je evidované, zaznamenané a to všechno pro naši „bezpečnost“.
Každá zpráva, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail.
Každý, někdy velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem. Kdykoli se dá vybrat z archivu jako zbraň, která je připravená na okamžité použití proti nám.
Zajímavé, že i při takovém špiclování dochází k trestným činům o jakých jsem neměl v minulosti ani potuchy.
Drogy, přepady, násilí, žhářství, vraždy, se staly běžným průvodním jevem této „svobodné“ doby.
Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři apod., požadují.
Můžeme vidět oči bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil. Můžeme vidět žebráky, jak jim trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli pro prázdnou flašku.
Nebo noblesní hotely pro psy i s vlastní webovou stránkou,
lékařem a kadeřníkem. Můžeme sledovat složité operace
svých psích miláčků přímo na internetu.
Jakmile se nám náš drahý psík ztratí, okamžitě se o něho postarají
v útulku i s lékařskou péčí.
Jak se však na ulici ocitne člověk, nezavadí o něho ani pes.
Stáváme se číslem daňového úřadu nebo sociální pojišťovny.
Kam se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata lidství ?
Kde je něco víc než jen strohé konstatování ?
Hrůza, co se zde událo za těch dvacet let !
Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, sklon před šedinami.
Nezná soused souseda, nevíme, jaký plat má vlastní žena či muž.
Nesmíme dát na zadek vlastnímu dítěti, pokud nechceme mít problémy s úřady.
Sledujeme stupidní, nehodnotné až destruktivně působící televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité
skupině nevědomých a možná i nevidomých lidí.
Ale co ta druhá polovina ?
Nemá šanci fungovat důstojně bez toho, aby jí byly podsouvány podobné stupidnosti ?
Když už je toho málo, tak se můžeme podívat na Superstar
a tam nás pošlou veřejně do řiti i s posměšným komentářem. „Nádhera“ !
A dík za ten kulturní hodnotný zážitek, který nám za levný peníz podávají, jako duševním mrzákům, některé televize.
Nemluvě o tom, jaké celebrity má člověk možnost vidět.
Kam se na ně hrabou takoví umělci, jako pan Króner, Dibarbora, Huba atd., kteří celý život usilovali o to, aby předvedli ten nejlepší herecko-umělecký výkon, aby zanechali v divákovi skutečný zážitek. Rozdíl je jen v tom, že tito herci s uměním žili celý svůj život.
Žili pro umění a srdcem umění tvořili.
Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam,
kde se kouřit vždy mohly. Okrádají nás jako malé děti na písečku
a z každé prodané krabičky nám jednu-dvě vytáhnou ještě před
prodejem.
K lékařce chodíme s platební kartou nebo s peněženkou v ruce.
Bavíme se jako roboti, kdy jeden mluví o životě a druhý hledí do počítače.
Slyšíme formulky, nacvičené fráze, které nemají s našim skutečným lidským nitrem a přesvědčením nic společného.
Letáky, kterými jsou ucpané vchody domů, nás lákají do obchodů. Pěkně nás prosí, abychom nakoupili jenom u nich.
Když jsme však ale zaplatili „u nich“, tak se nestačíme divit,
jak musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky.
Hned je jasné, kdo je tu pánem a kde jejich zdvořilost skončila.
Můžeme říkat svůj názor.
Svobodně, demokraticky se i vyjádřit.
Ale, k čemu to je, když to není nic platné !
Žijeme v neustálém stresu a napětí. Nikdo z nás si není jistý zítřkem.
Je jenom pár jedinců, kterým je to jedno a ti žijí i tak mimo nás a v anonymitě.
Svět onemocněl a my, ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním
Socialismus nebyl dobrý, ale tato demokracie není o nic lepší.
Možná, že až nástup duševních chorob, depresí, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, kdy to už přestaneme všechno zvládat.
A co dál ?
Mám dost svobody tohoto typu. Svobody, která se svobodou nemá nic společného.
Svobody, kterou si neumíme užívat,
protože je víc proti nám jak pro nás.
Je tak okleštěná zákony a právy těch druhých, že je v podstatě otevřená nepravostem, zločinu, podvodům. Že její existence mně připadá jako aura. Kdesi je, ale nevidím ji. Je mimo mě.
Přeji si potkat člověka – přítele.
Chtěl bych se ráno probudit a z celého srdce se těšit na nový den. Chtěl bych mít kolem sebe upřímné lidi, jak tomu bylo dřív.
Chtěl bych potkat kamaráda, jehož první otázka nebude směřovat
k materiálním věcem, ale zeptá se mě :
„Jak se máš ? Jak žiješ ? Zajdeme si spolu někam sednout ?“
Kamaráda, kterého v půlce debaty nevyruší zvonění mobilu
a nebude muset odejít a pak říct : „Víš, tento telefon byl tak důležitý, že kdybych ho nevzal, mohlo by mě to stát i zaměstnání“.
Ovládnul nás strach a v tom strachu žijeme i své každodenní životy.
To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, demokraticky zkaženého světa.
Nemluvím o listopadu. Ten přijít musel, ale o tom všem,
co sem s tím listopadem přišlo.
Dalšího pokusu, který přijde, když to celé se nebude už moci udržet, se díky Bohu nedožiji. I když rád bych se toho dožil – možná.
Do kdy bude člověk hledat své místo ?
Neposílej 10 x, raději 10 x přečti !!!
Nebo i pošli.
Naštěstí, já ještě pár přátel mám …
Přeji jim zdraví, pohodu, štěstí a hodně lásky !!!
Milan Lasica
9. Ahoj Jarmilo a spol.
Omlouvám se. . . .
Dostal jsem zprávu, že jsem prošvihl setkání naší Party v sobotu dvacátýho.
Asi mne začal pronásledovat strýček ALZ.
Začínám přemýšlet, zda leze do mého velkého, nebo malého mozku.
Zatím nevím, kde ho hledat, protože hodně času mně zabere hledání jiných věcí..
Začínám se ptát, co je za den. Obvykle si důležité věci zapisuji do diáře.
Někdy se ale do diáře nedívám, protože se domnívám, že ten den
se nic důležitého nemá konat.
To "méně důležité," co mám udělat a zařídit, napíši na papírek.
To je důvod, proč jsem nepřišel na setkání. Nedíval jsem se do diáře.
I ten papírek je ale nespolehlivvý. Při pobytu v městě obvykle hledám papírek,
který jsem si chtěl vzít do města.
Hledám blbej malej papírek, kde jsem měl napsaný čtyři řádky.
Měl jsem problém, protože jsem si nevzpomněl na to,
co jsem si na něj napsal jako čtvrtý úkol..
Stalo se mně, že jsem si nevzal papírek s úkoly a nebyl si jistý, že ty tři úkoly,
které jsem vykonal,
byly opravdu ty, které jsem ten den měl vykonat a nebyl to úkol, který jsem už vykonal někdy jindy.
Hledání papírku ve městě u mé osoby by mělo být jednoduché, protože v letním období
mívám k dispozici jen dvě kapsy u kalhot. Kapsu v zadní části kalhot nepočítám.
To je kapsa první a poslední pomoci. Tam mám zásobu toaletního papíru z ubrousků,
kterými jsem si v restauraci neutřel ústa. Čekají na utření i jiných míst.
Další kapsičku mám u některých košil. Tam si ale většinou odkládám párátko
po obědě, nejen
ze šetrných důvodů, protože si říkám, že bych ho ještě mohl potřebovat
a je mi ho líto odhodit.
Obvykle není kam a nechat ho jen tak ležet na ubruse,
když už nejsou popelníky na stole a talíř,
ze kterého jsem jedl už servírka odnesla, tak mám problém.
Vzpomenul jsem si na Jana Nerudu, i když už to bude víc než padesát let
co jsme se o něm učili
a on sděloval, že jsme „jak lvi v kleci jatí“ a měl problém "kam s ním".
On ale měl problém
s více materiálem a já jenom s párátkem.
Také si i pamatuji, že v jeho době to byla pohoda, když „byl máj, lásky čas a hrdličky zpívaly“
„cukrú- cukrú“, o kterém zase někdo v naší době začal tvrdit,
že je pro naše zdraví jedovatý.
To nám ti "unionisti" chtějí znechutit i cukrárny omezením konzumace sladkostí ?
To jim nestačí, že nás vyhánějí z restaurací, kde jsme si mohli vychutnat cigárko, doutníček nebo fajfčičku ?
Chtějí nás vyhnat z cukráren na hnusný pařák jako byl letos v létě?
Sami mají bodygárty,
kteří jim dělají stín zepředu, zezadu, zestran. Nebo drží hůlčičku či rozevřou deštník, když budou létat vajíčka.
To už není pohoda doby Jana Nerudy, ani Karla Máje, či spíše Karla Hynka Máchy.
Já ale párátko nemůžu vyhodit, protože ho mám jako rezervní nástroj na část oběda, co mám ještě mezi zuby.
S mou pamětí ale začínám mít problém. Co by na to řekl strýček ALZ ?
Hledám mobil, který si na zahradě odložím poblíž místa, kde něco dělám,
abych ho slyšel zvonit.
Když mě ale nikdo nezavolá a já změním místo své činnosti, mobil nemá nožičky.
Před setměním jsem pozván na večeři.
Máme dohodu, že mám přijít, až uslyším zvuk píšťalky a nereagovat
na volání „Taťko!!!“
Už se totiž stalo, že jsme na to slovo odpověděli spolu se sousedem a nevěděli,
která kuchařka volala. Zdálo se nám, že ten hlas je té naší.
Ta, která, volala, se hned schovala. Patří asi taky mezi notorické sledovačky seriálů. Tak spěchala, aby o něco neřišla.
Se sousedem jsme se domlouvali, která to byla.
Já jsem se nabídl, že mám mobil a zeptám se, zda to byla ta moje.
Nastal ale problém, protože jsem si nevzpomněl, kde jsem si mobil položil.
Tak jsme šli na večeři oba.
Já ale večeři nedostal, protože jsem se musel na zahradu vrátit a manželku poprosit,
aby mě prozvonila, až budu v prostoru pravděpodobného místa mobilu.
Tak jsem se touto zprávou pokusil vymluvit, že jsem na schůzku nepřišel schválně.
Přeji Ti hodně zdraví, zdravou stravu, tělesného a duševního tréninku
a strýčka ALZe nepustit do těla.
Těším se, až navrhneš další setkání Party Jarmila a spol.
Míra
P. S.
Pokládám tuto zprávu za vhodnou, aby se o mém „příběhu“ dozvěděli i ostatní
„internetoví přátelé“, kterých je už několik desítek tisíc, protože jsou ve věku,
na které se určitě chystá i strýček ALZ .
Nejsou to jen ti, jako jsi Ty, kterých si vážím, že mně občas pošlou,
co dostali od svých přátel.
Proto ji zveřejním na webu: www. strycu-mira.wbs.cz. v části Stalo se.
Návštěvnost tohoto Webu pro seniory je zaznamenána počítadlem.
Údaje zaznamenané číselně i graficky jsou denní, měsíční a celkové.
Celková se blíží k 50-ti tisícům, měsíční průměrná kolem 200 otevření.
Počátek webu před více než 10 lety byl pro skupinu dvaceti seniorů ,
kterým byla dána možnost seznámit se s obsluhou počítače.
Oni ale neměli zájem hledat po internetu zaměstnání či objednávku zboží
na e-shopech či sexuální dovednosti, i když prý jako kluci měli zájem o holky.
A jako holky se prý také zajímaly o kluky, ale později hledali „lepší mužské“,
ale už prý nevědí v čem a proč měli být lepší.
Že by zapracoval strýček ALZ, nebo jsou to jen životní zkušenosti ??
Podobné trable se stávají dnešním seniorům Pepovi s Máně v části „Potkali se“.
Těch setkání je kolem dvaceti.
Je to pokus o reminiscenci setkání Dvořáka a Bohdalové v jejich kvalitních zábavných pořadech
„našeho mládí“. Proč ? Nebyl mobil, mluvilo se slušně . . .
Prvotní motto „Humor je koření života“ bylo rozšíženo na základě námětů a přání seniorů o další sekce uvedené v levé části obrazovky. Např. „Aktuality“. . . .
Řekněte svým vnukům, když Vás ještě neseznámili s obsluhou počítače a
každodenně u nich sedí, nepustí Vás “k němu“, ani s vámi nemohou mluvit,
ať Vám to „otevřou“ při těch svých „sedánkách s četováním“.
Doporučuji, ať Vás upozorní i na Wikipedii. Mám tam i své příspěvky v akci "Senioři píší Wikipedii".
Můžete tak „soukromě“ bojovat se strýčkem ALZ,
když už jste se nezaregistrovali do Akademie třetího věku
a pořady v TV už Vám často „lezou krkem“.
