Humor je koření života

  7.             Je guláš, nebo není ?

 

P: „No přece jako každý rok.“

M: „Nenapínej. Co máme?“

P: „Přece Vánoce.“

M: „To dá rozum. Ty máme každý rok.“

P: „ Vždyť povídám. Už jsme zase o rok starší.“

M: „To mi ani nepřipomínej. Máme, máme. To má každý. Ale štěstí nemá každý.“

P: „Jak to myslíš?“

M: „ Mít štěstí je prý dneska nejdůležitější.“

P: „ Vždycky bylo nejdůležitější zdraví.“

M: „ No, to jo. Ale být zdravý je moc dobrý.“

P: „Ono stačí, když člověk blbě vidí.“

M: „ Ono nestačí jen blbě vidět. Důležitý je, kam se koukáš.“

P: „ To myslíš jako doprava nebo doleva?“

M: „ No, protože se mě včera ptala Anča, jestli budu volit komunisty.“

P: „ A cos jí, prosím tě, na to řekla?“

M: „ Jestli myslí ty zprava nebo zleva.“

P: „ To jako že jsou zalezlí všude? Hele, nepleť sem politiku.“

M: „ Asi máš pravdu.“

P: „ Znala jsi Karla? S tím červeným nosem.“

M: „Kterýho? Vopičku?“

P: „ Ano, to byl on. Jmenoval se sice Zvěřínek, ale to si nikdo nepamatoval.

Kdo ho ale potkal, tak na první pohled viděl, že byl zase v hospodě.“

M: „Tak on se tak nejmenoval ? Je fakt, že měl opici každý den.“

P: „ No vidíš. Já se ho chtěl zeptat, když vycházel z hospody, jestli už mají guláš.“

M: „ A měli?“

P: „To jsem chtěl vědět. Když jsem řekl: „Mají guláš?, tak nereagoval.
Asi mě neslyšel.“

M: „Měl asi dost upito. Jak se říká, do němoty.“

P: „ Tolik jsem toho nečekal. Vždyť ještě nebylo ani poledne.“

M: „A proč mi to říkáš? Vždyť jsme mluvili o tom vidění.“

P: „No, právě. On mě vůbec neviděl. A aby viděl, že se ptám jeho, tak jsem ho chtěl oslovit. Že se jmenuje Karel, to jsem už slyšel. Karle jsem mu ale nechtěl říct, aby se nezačal kamarádit. Na to druhý jméno, i když jsem věděl, že to má něco společného se zvěří, jsem si nemoh vzpomenout“.

M: „Z toho si nic nedělej. Já si taky vzpomenu, jak se kdo jmenuje,
často až večer.“

P: „ Přeci nebudu čekat do večera, až si vzpomenu, co je to za zvíře.
V hlavě se mi ale honila celá zoologická. Věř mi.“

M: „To je smůla. Tolik zvěře. To by i na mě bylo moc.“

P: „ Dnešní mladí si to dokázali vyřešit.“

M: „ Jak, prosím tě?“

P: „Říkají si vole.“

M: „Máš pravdu. To ale není zvěř. To patří mezi dobytek. Slyšela jsem,
že si tak říkají i holky mezi sebou.“

P: „ No tak, vidíš. Holky s holkama, kluci s klukama. A všichi jsou volové“

M: „ Ono jim nestačí se scházet. Oni si odhlasovali, že se budou i brát.
Abys pochopil. Ženich s ženichem a nevěsta s nevěstou.“

P: „Pozor, to ale není sexualita, ale homosexualita. To nehlasovali teplí,
ale poslanci.“

M: „ Teplí nebo ožralí. To máš nastejno. Hlasovat prý zkoušeli několikrát.

Ale neprošlo to.“

P: „Protože čekali, až jich bude většina.“

M: „Myslíš jako většina homosexuálů?“

P: „Asi jó. Když hlasovali veřejně, tak to neprošlo, dokud si neodhlasovali tajný hlasování. Asi se zatím netroufali odhalit.“

M: „To nechápu, proč se při tajnym hlasování pozná, jak to myslí doopravdy.“

P: „Protože při veřejnym hlasování se prý bojí hlasovat jak to myslí, ale hlasují

 jak jim to doporučili.“

M: „To chceš říct, že jim to přitom nemyslí ? A začne jim to myslet,
až už mají jistotu, že se neprozradí ? O co jim jde ?“

P: „Přece o prachy.“

M: „A co ti odpadlíci ?

P: „Ti prý už dostali moc dobře zaplaceno předem. Prý to dělá i miliony.
Není mi ale  jasné z čeho.“

M: „Tak to zase já vím přesně. Řikala Andula. Ta ví všechno.
Ona taky chodí za prachy.

P: „Ta je taky zkorumpovaná? “

M: „Ale ne. Ta to dostane na ruku při tom. Ta si to musí odpracovat.“

P: „A kde na to berou peníze ti, co dávají úplatky ? Ze svýho určitě ne.“

M: „Většinou prý zase z úplatků, které dostali. A když nemaj, tak si o něj řeknou. Z vlastního to dávaj ti, co si na to půjčí.“

P: „To znám. Ve škole se tomu ale říkalo koloběh vody v přírodě.
To bylo ale jiný kafe.“

M: „Nemotej sem přírodu. Ta snad ještě není tak zkažená. A nekaž mi kafe. Dala bych si ale ten guláš. Dozvím se konečně, jestli ho už měli ? Než mi všechno vysvětlíš, tak už ho budou mít prodaný. Už to konečně prozraď.“

P: „ Vždyť jsem se to ani já nedozvěděl.“

M: „Proč? Vždyť jsi se toho Opičáka ptal.“

P: „ To ano, ale blbě.“

M: „ Jak se můžeš na guláš ptát blbě. Stačí říct ano nebo ne.“

P: „ Když on mě neviděl, tak jsem ho oslovil ještě jednou. Ale blbě.“

M: „ Z tebe to leze jak z chlupatý deky.“

P: „ To se přece říká o blechách. On tam stál, pak šel, sice obtížně,
ale nikam nelez. Blechy musí nejdřív vylézt na chlup, aby mohly skočit.
Když jsou v chlupech, tak jsou tam zalezlý. Ty se musí akorát vyklepat.“

M: „ Tak už nefilozofuj a řekni, jestli ten guláš mají nebo ne.“

P: „ Vždyť jsem říkal, že jsem se to ani já nedozvěděl. Vzpomněl jsem si,
že z těch  zvířat se opilcům říká po opicích. Tak jsem ho oslovil: „ Pane Opice, už mají guláš?“

M: „ A on řekl ano nebo ne?“

P: „To právě neprozradil, ale pustil se do mě.“

M: „Že by v tý opici měl lidožroutský sklony? „

P: „ Máňo, prosím tě, neblbni a nestraš mě i ty. On mě nežral,
ale naštval se a povídá: „Že mi říkají Opička, na to jsem si už zvykl,
ale Opice, to si nikdo nedovolil.“

M: „ To se asi rozčilil oprávněně.“

P: „ On mě ale chtěl chytit.“

M: „ A chytil?“

P: „ Na to jsem nečekal a snažil se zdrhnout.“

M: „A podařilo se?“

P: „ Tentokrát jó. Co ale bude jindy, to si nejsem jistý. Teď abych si dával pozor  nejen na Tondu.“

M: „Budeš si muset dávat pozor i na mě. Od začátku mi děláš chutě, ale guláše se,  jak vidím, nedočkám.“

 

 9.             Proč se kroutíš ?

 

Pepa: „Ty už zase jdeš nakupovat ? Co potřebuješ ?“

Máňa: „Nic, ale kdybych něco viděla, co by se mi hodilo.“

P: „Vždyť máš všecko, né ?“

M: „Jó, chlapče.To zdraví. To nekoupíš.“

P: „ Je to milý, že jsi řekla chlapče, když vím, žes měla na jazyku – dědku.“

M: „Když vy chlapi nám říkáte mladá paní, tak je to lichotka, nebo špatně vidíte?“

P: „Řekl bych, že obojí. Jsou to naše představy.“

M: „To jako myslíš, že by bylo dobré, abychom byly mladé?“

P: „Mladé ani tak ne, ale mladší, proč ne?“

M: „Někdo holt má štěstí. Víš, že si často říkám, že mít štěstí je víc, než to zdraví.“

P: „To je blbost, ne?“

M: „Proč blbost?“

P: „To mě tak napadlo. Když jsem přál Šťastné a veselé, ale hlavně hodně zdraví, tak jsem dostal otázku.“

M: „ Jakou?“

P: „Co je lepší? Mít štěstí, nebo být zdravý?“

M: „To já bych brala to zdraví.“

P: „A víš, co mi Franta řekl? Co prý těm bohatým bylo platné zdraví,

když neměli štěstí.“

M: „To jako kdy?“

P: „Když prý pluli na Titaniku.“

M: „Logiku to má, ale mě by se to netýkalo.“

P: „Proč?“

M: „ Protože, i když už hodně pamatuji, tak by se to mně stát nemohlo.“

P: „ To ale jen proto, že když byl Titanik pod vodou, tak jsi ještě nebyla na světě.“

M: „ To ale s logikou nemá nic společnýho. Když přece už něco není,

tak se to stát nemůže. Logicky se může stát jen to, co je.“

P: „Logika je přece věda, který jako statistice rozumí jen málokdo.“

M: „Ono se říká, že ženský nemají logiku. To je výmysl chlapů, který ani

 nevědí, co logika je. Jsou to kecy, z kterých chlapi udělali vědu. “

P: „ Ve vědě je daleko víc nesmyslů, než si myslíš.“

M: „ To mě máš za blbce, když si zase ty myslíš, že to nevím?“

P: „ Chtěl jsem říct, že to nemyslíš, ale že to říkáš.“

M: „Tak tím to nevyžehlíš. Stejně jsi řekl, že nemyslím.“

P: „Snad se nechceš hádat. Ty víš, že si tě vážím.“

M: „Ty jseš dneska samá narážka. Když bych tě neznala, tak bych myslela,

že mě chceš za každou cenu urazit.“

P: „ To ale myslíš špatně.“

M: „No vidíš, že nedáš pokoj. Proč říkáš, že bys mě vážil, když víš,

 že bych ti to stejně neukázala.“

P: „ Proč né, když jsi říkala, že přibíráš na váze stresem.“

M: „To jsem četla.“

P: „ A ty tomu věříš?“

M:“ A proč bych tomu nevěřila? Přeci si nebudu odpírat to, co mi chutná.“

P: „Mohla bys ale zhubnout, ne?“

M: „ Zhubnout bych chtěla, ale ne za takovou cenu. Už jsem si musela

v životě odepřít tolik věcí.“

P: „ Co já vím, tak snad kromě sexu sis neodepřela nic.“

M: „To nemáš pravdu. Kdybych měla chuť tak jako na sladký, tak proč ne?“

P: „ To by ses musela setkat s někým, kdo by mohl.“

M: „Myslím, že kdybych měla štěstí a kdyby někdo chtěl . . . . .“

P: „Hele, tamhle je Tonda.“

M: „Ty se ale vždycky snažíš z problému vykroutit.“

P: „ Proč bych se kroutil? Já ale padám. To ale neprchám kvůli tobě,
ale kvůli Tondovi. Měj se.“

M: „ Ty taky.“

 

10.         Až se ucho utrhne

 

Pepa: „Nevíš, kde je Tonda ?

Máňa: „Proč já bych to měla vědět ?“

P: „Je to divný, nebere mi telefon.“

M: „Ty nevíš, co chceš. Kdyby ti volal, tak bys zase křičel, co votravuje.
Tak se nediv. “

P: „On mi ale slíbil vrátit stovku.“

M: „Tys mu dal stovku ?“

P: „Nedal, půjčil.“

M: „ A slíbil ti, že ji vrátí ?“

P: „Na to si už nepamatuji.“

M: „To bys měl. Když nevíš, jestli ti slíbil, že ti ji vrátí, to vůbec nemáš jistotu, že ji uvidíš.“

P: „Ty mě neposloucháš, já nechci vidět ji, ale jeho.“

M: „Ty mě nechápeš.“

P: „Vždyť jsem se tě ptal, kde je Tonda.“

M: „Já ti rozumím.“

P: „Nejdřív přece musím vidět Tondu. A pak mám naději, že uvidím tu stovku.“

M: „To chápu, je ale možný, že prásknul do bot.“

P: „Proč myslíš ? Proč by práskal do bot ? Co já vím, tak jsem neviděl,
že by je měl někdy zaprášený. Ty si hlídal jako pes.“

M: „Proč pes ?“

P: „To se přece tak říká. S dveřmi práskat, to jó, ale na boty byl moc opatrný.“

M: „Bože, Pepo. Já jsem ti přece chtěla říct, že jako vzal do zaječích.“

P: „Proč by měl honit zajíce ?“

M: „Co to pleteš ? Jako se říká: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“

P: „Tak to není můj případ. Kdybys řekla, že chodím se džbánem pro pivo,
tak bych tomu rozuměl. Vodu, tu nutně potřebuji akorát na splachování.
Když není voda, tak to v celym bytě moc smrdí.“

M: „Proč by měla voda smrdět ?“

P: „Já to přece myslím obrazně.“

M: „ To s tím uchem je přece přísloví.“

P: „Co to je?“

M:“ To je jako když se řekne: Podobá se jako vejce vejci.“

P: „Ještě žes mi připomněla, že musím koupit vejce.“

M: „Tak jsem to nemyslela.“

P: „Taky se divím, žes věděla, že mám koupit vejce.“

M: „To jsem nevěděla. Tak ti teda řeknu jiný přísloví.“

P: „Co máš pořád s nějakým příslovím ?“

M: „Tak poslouchej: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“

P: „ Kdo by dneska jámu kopal ? A ještě sám pro sebe. Dneska jsou přece kremace. Spaluje se. A pak se to rozhází.“

M: „ Tak to pozor. Nic se nesmí rozhazovat. Odpad se musí třídit.“

P: „ To vím taky, nepoučuj.“

M: „Problém mají ale barvoslepí.“

P: „To myslíš, že si pletou červenou se zelenou nebo žlutou ?“

M: „No, třeba. Ty se ale sami už postupně vytřídili.“

P: „Jak to dělali ?“

M: „Přece na přechodech. Když nepoznali, že není zelená a byla červená,
tak už to mají za sebou.!

P: „A ty myslíš, že se jim někdo kopal s jámou ?“

M: „To nevím. Ale napadá mě: Komu se nelení, tomu se zelení. Další přísloví.“

P: „Tak už asi chápu. Pamatuji se, že se říkalo: Kdo nejde s námi, jde proti nám.“

M: „Tak nevím, jestli je to taky přísloví. Zrovna tak jako se říkalo:
Kdo nekrade, okrádá rodinu.“

P: „ To je ale svatá pravda. Proto já nic nemám. A co jsem mohl mít,
tak mi asi někdo ukrad. Prostě už mi nic nezbylo.“

M: „Prý by měla platit zásada: Nebát se a nekrást. To říkal pan Medek,
než zemřel.“

P: „To já to znám bez té spojky a.“

M: „Myslíš, že platí spíš: Nebát se nekrást. To už dnes neplatí.“

P: „Proč ?“

M: „Protože dneska už je prý všechno rozkradený.“

P: „Slyšel jsem, že dokonce každý třetí má dluhy, který nadělaly strany a vláda.“

M: „To mají tak dobře spočítaný ?“

P: „Říkali taky, že se ale nemůžou dopočítat.“

M: „A proto si půjčujou.“

P: „Teď už vím, proč si i Tonda půjčil tu stovku. Taky se asi nemohl dopočítat.“

M: „Já si myslím, že to měl dobře spočítaný.“

P: „Jak to myslíš ?“

M: „No, že s tím počítal. Že když ho neuvidíš, tak ti ani tu stovku nevrátí.“

P: „Jestli je to další přísloví, tak jsem si vzpomněl taky na jedno.“
M: „Tak se pochlub.“

P: „Kupředu levá, zpátky ni krok.“

M: „Tak to si se netrefil. To je kus ohraný písničky. Ale radši už jdi. A nejlíp dopředu. A už se nevracej.“

P: „ Tak jó. Ale pro ty vejce si skočím.“

 

 

 

 11.     Kam to pádíš ?

 

Pepa: „Pádíš jak osmnáctka z Nuslí.“

Máňa: „Ty mi lichotíš. To ti připadám tak mladá ?“

P: „ Tys neviděla tu tramvaj v Nuslích, jaký je to fofr, když jede z kopce ?“

M: „ Ta není mladá, ale ojetá.“

P: „To ti snad mám říkat ojetá osmnáctka ?“

M: „Ty bys tomu dal. Mně stačí, když mě přirovnáš k pražský tramvaji.

Teď ale zavádějí lepší, nízkopodlažní.“

P: „To je ale jedenáctka. Ani bych nechtěl, aby ti bylo tak málo. Ale trať majíkus společnou.“

M: „V tom já se moc nevyznám. Kam mě posadí, tím jedu.“

P: „Neříkej, že jsi naprogramovaná.“

M: „Neblbni, co to je.“

P: „To jsou ti, kteří když je posadíš, tak sedí. Když jim řekneš, aby šli,

 tak jdou a když je zastavíš, tak stojí a neví proč.“

M: „Tak takovou diagnózu mi paní doktorka ještě nesdělila. Ale fakt je, že když někdy jdu, tak nevím proč.“

P: „Tak na tom jsem podobně. Ale častěji to mám obráceně. Když nejdu,

 tak nevím, proč bych měl jít.“

M: „Ještěže nejsme v Anglii. Tam prý mají lordové sluhy. Ti prý jim

rozepínají tadyto dole, když se jim chce.“

P: „A to je fakt i zapnou, když už mají po tom ?“

M: „No samozřejmě. Za co by ti sluhové brali plat ? To jeden, co dělal sluhu, byl to emigrant, který od nás utekl v osmačtyřicátým při tom vítěznym,

 jak se tomu říká – třesku.“

P: „To nebyl třesk, ale prý punč.“

M: „Tak to nebyl punč, ale puč.“

P: „Proč puč ? Já nic nepotřebuji. A že bych si chtěl něco pučit, to si nevzpomínám.“

M: „Oni si tenkrát taky nic nepučovali, ale rovnou brali. Továrny, vily i celý domy.“

P: „Tak už tenkrát byli bezdomovci ?“

M: „Bezdomovci nebyli. Ty ubytovali v táborech. O ty se komunisti dovedli postarat. Ty nenechali spát na nádraží nebo pod mostem.“

P: „To jsem slyšel. Já ale nic neměl, tak si ode mě nikdo ani pučit nic nemohl.“

M: „Ale na ty , co nic neměli, tak na ně taky došlo, těm prý vzali svobodu.“

P: „Tak tu jsem taky ztratil, když jsem se oženil s Ančou.“

M: „Neblbni, ty jsi měl Annu, co o ní psali? Tu Annu proletářku?“

P: „Že byla proletářka, to mě nenapadlo. Ale psali o ní, to je fakt. Jednou,

 když mi zase chtěla vzít svobodu, tak jsem se rozčílil, dal jí takovou facku,

že proletěla skrz dveře. To, o tom proletění o ní psali. Byla to nejčtenější a nejzajímavější část v Rudém právu, jmenovalo se to Černá kronika.

Ty ostatní články , to byly samé blafy.“

M: „To Rudé právo bylo velké.“

P: „Velké právo ? Jestli myslíš jako veliké. To bylo. Když jsem si dal po

 obědě šlofíka, tak jsem se s ním přikryl, aby na mě nesedaly mouchy. To dneska ten blesk, co ta moje nosí domů bych si na ksicht položit nemohl.“

M: „Proč? To už mouchy nelítají ?“

P: „Much je dost, ale ta moje, ta to nedá z ruky. A heká u toho.“

M: „Proč heká?“

P: „Pokaždé mi vyčítá, jak si ty topky užijí.“

M: „To máš pořád tu nespokojenou proletářku?“

P: „Myslíš Anču? Ne. Ta po tom proletění si našla nějakého soudruha.“

M: „To měla velký výběr. Těch soudruhů se vyrojilo. Těch bylo dost.“

P: „To máš pravdu, i já jsem jich měl dost. Jak se říká: Až mi lezli krkem.“

M: „Ty spíš byli vlezlí. Hrabali se do všeho.“

P: „To víš, že se k nim dali, aby si nahrabali. To s ale nezměnilo, dneska hrabou taky.“

M: „To už ale nejsou soudruzi.“

P: „To máš jedno, jak se jim říká. Tenkrát bylo Rudé právo, dneska právo

není žádný. Prý jsme na tom líp. Proč ale nemluví za sebe. Proč neříkají

dnes jsem na tom já líp.“

M: „Protože si říkají zastupitelé. My jsme je zvolili aby se měli líp. Na nás už toho holt nezbývá.“

P: „To je u nás stejný. Tak si často říkám, proč máme zapnutou ledničku,

 když tam nic nezbyde.“

M: „Máš pravdu, když ti zbyde na chleba a brambory, tak ta lednička

 už se i pro nás stává luxusem. A říkají, že prý ta lednička moc žere.“

P: „To se říká jen tak. To nesežere lednička, ale ČEZ. Tam jsou prý

nenažraný. Nejvíc je tam nenažraný nějaký manažer.“

M: „Ten k nám nechodí.“

P: „Jak to že ne? SIPO k vám chodí, ne? Ta moje říkala, že přišlo SIPO

 a že si zase vzali víc.“

M: „Asi máš pravdu. Ale já říkám:“Ty hajzlové, zas chtějí větší zálohy.

 To je adresnější. Jak vypadá hajzl SIPO si ale neumím představit.“

P: „Dnes jsou rafinovanější. Máme prý demokracii, ale vynadat není komu. Tam nahoře nikdo za nic nemůže.“

M: „To máš pravdu. Dnes když budeš nadávat všem, tak se nespleteš.

 Nic jinýho nám nezbývá.“

P: „Ani mně po těch letech nic nezbylo. Ta předposlední si odvezla obývák, dcera auto, aby prý mohla vozit děti k doktorovi a do supermarketů.

 Zrušili jim prodejnu, i autobus jim prý skoro nejezdí. A když jede, tak prý zaplatí tolik, že už může koupit jen polovinu jídla, který si napsala, že by potřebovali.“

M: „No tak vidíš, ušetří aspoň na jídle.“

P: „ To přece není šetření. Vždyť jí nic nezbyde, tak kde jsou nějaké úspory.“

M: „Ty se ale máš líp,ne?“

P: „To mám, nastěhoval jsem se ke Stázině. Ona se sice jmenuje Anastázie, ale po té první Anně proletářce to Anna vynechávám.“

M: „Má tě ale ráda, ne?“

P: „ Mě? Co blbneš? Ona potřebuje můj důchod, aby měla na nájem. Říká: „Musím sice místo tří brambor jich vařit šest, do pračky se taky vejdou moje trenky a ponožky, občas i košile, ale zatím se to prý dá vydržet."

 

 

 

12.      Výlet s myškama

 

Pepa: „Ještěže jsi nejela.“

Máňa: „Kdy?“

P: „Včera.“

M: „Vždyť pršelo jako z konve.“

P: „No právě.“

M: „To bych byla mokrá jako myš. Ten deštník, co jsem si koupila

u Vietnamců, mi rozlámal vítr.“

P: „To my jsme byli mokrý jako myši s myšma.“

M: „S myšma? To nebyl výlet se seniorama?“

P: „Byl, ale znáš ty dva ochranáře zvířat, ne?“

M: „Co na tom posledním výletě protestovali, když jsme zabíjeli komáry?“

P: „Ano, ale tentokrát zachraňovali myši. A že prý je to máma s dcerou.“

M: „A jak to poznali?“

P: „Znáš ochranáře, ne? Každou chvíli tvrdí nějaký nesmysl, který

ani nejde dokázat. Vždyť např. tvrdí, že kvůli takovým nějakým

potvorám se nemůže stavět dálnice. To že trpí lidi, jim nevadí.“

M: „To nechápu.“

P: „Představ si, že přinesli v kelímku do autobusu dvě mokrý myšky.“

M: „Mrtvý myšky?“

P: „Říkám mokrý, ne mrtvý. Kdyby byly mrtvý, tak by to asi nevadilo,

 kdyby byly v tom kelímku, protože to byl kelímek z Mekáče, co má

víčko s dírkou pro brčko.“

M: „Tak v čem je problém?“

P: „Začali se mezi sebou dohadovat, že když jsou prý zavřený tím

víčkem, tak neoschnou a nastydnou.“

M: „To je pravda. Kdybych já byla mokrá a ještě někde zavřená,

tak by se mi to taky nelíbilo.“

P: „Vždyť se říká mokrý jako myš, tak s tím musí ty myšky počítat.

A není to pro ně nic výjimečnýho.“

M: „A co s těma myškama chtěli udělat?“

P: „Prý pustit, až oschnou. Venku opravdu lilo jak z konve.“

M: „To může být smrtelný i pro myšky. Z toho prochladnutí

se může dostat i zápal plic.“

P: „Představ si, že když ten jeden se chtěl podívat, jestli to těm

myškám moc nevadí, tak jim to asi vadilo a vyskočily.“

M: „To je ti seniorští ochranáři pustili ven?“

P: „No přesně tak. Oni se ale vymlouvali, že za to nemůžou,

že vyskočily samy.“

M: „A co na to ti ostatní senioři?“

P: „Většina seniorek pištěla a vylezla na sedačky,“

M: „Ony mohly samy vylézt? Vždyť když mají vylézt do schodů,

tak chtějí pomoct.“

P: „No a vidíš, teď byly na sedačkách coby dup.“

M: „Co byly?“

P: „To se přece říká coby dup, když je to velmi rychle.“

M: „Co na to vedoucí zájezdu?“

P: „Ta byla na sedačce jedna z prvních. Ale je fakt, že nás varovala,
abychom si pořádně zavřeli tašky, aby nám tam ty myšky nevlezly.“

M: „A jiný opatření nenavrhla?“

P: „Doporučila, abychom okamžitě opustili autobus, aby je pan řidič

mohl chytit.“

M: „To byl dobrý nápad.“

P: „Ale pan řidič odmítl a ochranáři žádali, aby se k těm myškám

choval ohleduplně.“

M: „A choval?“

P: „To nevíme, protože on byl s nima v autobuse sám.“

M: „A chytil je?“

P: „Když jsme byli venku mokrý jako myši, tak myšky byly v suchu.

Byly by blbý, kdyby taky utekly ven.“

M: „A jak to dopadlo?“

P: „Ženský ochranářům nadávaly.“

M: „A co oni?“

P: „Že prý to tak nemysleli. A aby pochopily, že oni teď trpí s námi, protože deštníky mají taky v autobuse.“

M: „Tak jste se vrátili do autobusu?“

P: „Většina ano, ale někteří nechtěli, dokud nebudou mít jistotu,

že tam ty myši nebudou.“

M: „To museli promoknout na kost.“

P: „To jim ale asi vadilo míň, než pokračovat v zájezdu s myškama.“

M: „A kdy jste jeli dál?“

P: „Když přestalo pršet.“

M: „A proč?“

P: „Protože někdo tvrdil, že když už venku neprší, nebudou se

myšky bát, že zmoknou a před pištícíma seniorkami samy vyskočí. “

M: „To je fakt. V autobuse s promočenejma seniorkama by určitě

navlhly, když už samy oschly.“

P: „Pořád mi ale vrtá hlavou, jak to přirovnání - mokrý jako myš –

mohlo vzniknout. No řekni: Už někdy někdo viděl mokrou myš?“

M: „A myslíš, že ji seniorky viděly?“

P: „To víš, že ne. Ale myšky viděly celý autobus zmoklých seniorek.“

M: „To by mohlo vzniknout nové přirovnání.“

P: „Myslíš, mokrý jak seniorka?“

M: „Říkals, že tyhle seniorky  pištěly jak myši. Ale už někdo někdy slyšel

pištět myši?“

P: „Tak vidíš, další přirovnání, který těžko někdo někdy slyšel.“

  

13. Kdo vlastně jsem?

 

Pepa: „Nazdar, Máňo.“

Máňa: „Nazdar. Ty máš nějakou dobrou náladu,

            že mě dneska zdravíš první.“

P: „Dobře si mě prohlédni.“

M: „Proč? Vždyť tě znám jak svoje boty.“

P: „Asi mě znáš málo.Vůbec sis ještě nevšimla,

     komu jsem podobný.“

M: „To mě ještě nenapadlo. Já znám akorát to

      přirovnání – Jsi jak Pepa z Depa.“

P: „No vidíš. A já jsem prý podobný Kristovi.“

M: „Kdo ti to řekl?“

P: „Dneska ráno řidič autobusu.“

M: „Vážně? Ten by měl být zkoušený na oči.“

P: „ Proč myslíš?“

M: „Aby neporazil člověka nebo nějakou krávu,

      která nekouká a akorát si myslí, že má přednost.“

P: „Od krávy nemůžeš předpokládat, že myslí.

     S volem by to ale vyšlo nastejno.“

M: „Ty musíš mít, Pepo, vždycky pravdu.“

P: „No tak vidíš. A ten řidič autobusu poznal, kdo

     vlastně jsem, nebo alespoň, komu jsem podobný."

M: „Myslíš tomu Kristovi?“

P: „Jinak by přece neřekl: Ježíši Kriste, vystupujte

     rychleji.“

  

14.    Pepa potkal Káju

 

 

Pepa: „Nazdar, Karle. Seš to ty?“

Kája: „Jsem to já. To víš, že jo.“

P: „Tebe už jsem neviděl. Ty prý jsi zdrhnul.“

K: „Jak zdrhnul. Já jsem žil v zahraničí. A který ty vlastně jsi?“

P: „Ty mě nepoznáváš? Vždyť jsi říkal, že jsi to ty. Dyť jsme přeci spolu seděli.“

K: „Seděli? Já mám trestní rejstřík čistý.“

P: „Že bys to nebyl ty? Dyť jsi byl v matice dobrej. Napovídal jsi mi, opisoval jsem od tebe úkoly. Paměť jsi měl výbornou. Znal jsi i „pí“. Dokonce na dvacet míst.“

K: „Pí a nějaký tečky?“

P: „Žádný tečky. Jenom „pí“.“

K: „Na takový věci už v mých letech nemyslím. S tím už nemám problém.“

P: „Doufám, že myslíme oba to stejné.“

K: „No určitě, to jsme v mládí znali moc dobře.“

P: „Já ale myslím to číslo.Ty prý jsi ho znal na více než dvacet míst.“

K: „To už si nevzpomínám, kolik jich bylo, ale těch míst bylo určitě víc, než dvacet. Teď jsem rád, když si vzpomenu, kolik mám koupit rohlíků.
Buď jich koupím moc, nebo málo.“

P: „To mně neříkej, že bys jich nekoupil tolik, kolik potřebuješ.“

K: „A víš, že je tomu tak. Když je koupím, tak se mi zdá, že jich je dost.
Ale druhý den zjistím, že jsem jich koupil málo a musím si je jít zase koupit.
Už mě to nebaví každý den si chodit pro rohlíky.“

P: „To je pro mě malý problém. Já bydlím za rohem. Horší to bylo, když jsem bydlel v paneláku. Ze schodů to šlo, to jsem byl dole coby dup,
ale do schodů, to jsem musel jít sám.“

K: „Jak to sám. Vždyť jsi říkal, žes byl koupit rohlíky, tak jsi přeci šel s nákupem.“

P: „To jo, to jsem šel i s pivem, abych až budu mít chuť, nemusel nikam chodit.“

K: „To je nejlepší. Mít všechno doma a nikam nechodit. Rohlíky ti ale dlouho nevydrží.“

P: „To je jasný. Ty musíš sníst. Jinak by ti ztvrdly. Hlavně je musíš vyndat z pytlíku.“

K: „ To já dělám. S pytlíkem by mně nechutnaly.“

P: „Z pytlíku je ale přeci musíš vyndat hlavně proto, aby ti nechytly plíseň.“

K: „Chytit plíseň? Tomu nerozumím. Nechtěl jsi říct chytit plamenem?
To je ale asi proto, že jsem žil léta v cizině.“

P: „Kde jsi byl? Říkali, že jsi v zahraničí.“

K: „To jo. Ale paměť mám dobrou. Vzpomínám si, že jsme zamlada
chytali kde co. Hlavně jsme se snažili chytat ryby. Moc jsem jich nechytil,
ale moc dobře si pamatuji, že plíseň jsem nechytil ani jednou.“

P: „Nevzpomínej, co bylo zamlada. To si taky pamatuji dobře.Horší ale je,
že často nevím, co je dnes.“

K: „To mně nevadí.Pokud vidím, že když nemusím svítit, že je den a když nevidím i ve dne, tak si musím vzít brýle, abych na to viděl. V noci by mi ty brýle nebyly nic platný, tak je ani nehledám.“

P: „ Vidím, Karle, že jsi se z dobrého matematika stal i filozofem.
Ti prý řeší i takovýto složitý problémy. A když je neřeší, tak o nich
alespoň umí krásně mluvit.“

K: „Já vím, říká se tomu filozofovat.“

P: „Hlavně to ale nesmíš říkat před ženskýma.“

K: „To souhlasím, ty by prohlásily, že jsou to kecy. Proto jsem taky odešel
do zahraničí. Tady jsem se cítil diskriminovaný. Tady mi nikdo nerozuměl.“

P: „A v zahraničí ti rozuměli?“

K: „Ze začátku taky moc ne, ale já jsem taky moc mluvit neuměl.“

P: „Jak jsi to teda řešil, když jsi měl třeba hlad, nebo žízeň?“

K: „Hlavně jsem ukazoval, nebo to za mě řekl bratr.“

P: „Pokud vím, tak jsi měl sestru.“

K: „ To si pleteš. Já jsem tam žil s bratrem. On nebyl vlastní.“

P: „Tomu nerozumím ani já.“

K: „To máš tak.On nebyl ani nevlastní. Ale aby to před sousedy nevypadalo divně, lépe řečeno, aby na nás nekoukali divně, když jsme se měli rádi, tak jsme říkali, že jsme bratři.“

P: „A co ta sestra?“

K: „To už si nevzpomínám. Akorát vím, že když jsem tam pak byl v ústavu, tak jsem tam měl několik sestřiček.“

P: „Kde se vzaly?“

K: „Že se vzaly, to mi neříkaly, ale asi se taky měly rády. Nikdy jsem neviděl, že by se praly jako já s mou vlastní sestrou, když jsme měli spolu pokojíček. Na to ale moc rád nevzpomínám, protože ona byla starší. A do mě určitě zamilovaná nebyla, protože chodila s jinýma klukama.“

P: „Co já vím. Tys ale za ní chodil o přestávce, aby ti dala svačinu.
Ty jsi na ni nadával, že ona si nechala tu namazanou půlku chleba
a tobě dala tu suchou.“

K: „Ano, ona mě diskriminovala po všech stránkách. To jsem jim taky řekl, když jsem žádal o azyl.“

P: „Tys jim říkal, že ona měla to namazaný a ty jen to suchý?:

K: „To víš, že ne. To by asi těžko pochopili.Oni se ale ani na to neptali.“

P: „A na co se ptali?“

K: „Na nic. Jen se mělo zatrhnout, zda jsem byl diskriminovaný. Ano nebo ne.“

P: „A s tím bratrem jsi se měl dobře?“

K: „Podrobnosti už si nepamatuji. Tak je ani nechtěj vědět. Stejně bych ti je neřekl.Sestřičky se ale ke mně chovaly pěkně. Nosily mi jídlo, měl jsem tam svou postel, stolek se šuflíčkem. Řekly mi, kdy se mám svlíknout i převlíknout. Naučily mě převlíkat i postel. Měli jsme tam i hernu.“

P: „Vy jste si hráli?“

K: „To taky. Ale hrálo nám tam radio od rána do večera.“

P: „Co vám hráli?“

K: „To nevím. Já tomu nerozuměl, ale bylo to pěkný.“

P: „Tak se měj.Já už musím jít. Tamhle jde Tonda. Ten kdyby mě zahlíd,
tak by zase kecal půl dne.“

K: „Vždyť ty bys taky kecal, jak to vidím, i celý den. Ani jsi mě nepustil ke slovu.“

P: „Já že jsem tě ...“

K: „Za celou dobu jsem ti nestačil říct, že sestřičky mi neříkaly Karle,
ale Kájo. Ony prý věřily v Boha a tomu se tam říká Gott.“

P: „Ty jsi tam taky zpíval? To ti tam tedy říkali Herr Gott, ty jsi dobrej.

K: „To víš, že ne. Herr Gott říká přeci ten, kterej je naštvanej. A ne tomu,
kdo je dobrej. Ale o tom ti budu vyprávět příště, pokud mě pustíš ke slovu.“

P: „Tak jó. Servus.“

 

 

   15.

  

Z cyklu „Tlachání“

            Tak tu máme podzim

Pepa: „Tak tu máme podzim.“

Máňa: „Taky jsem si všimla. Ráno tma, večer tma.“

P: „To víš. To tak bývá.“

M: „Nejhorší je, že už je to tady.“

P: „To víš, to se dalo čekat.“

M: „No jo, ale letos to přišlo nějak brzo.“

P: „To jsou teď snad jediný jistoty.“

M: „Ba, ba. Člověk už jinak neví, co zase přijde.“

P: „Chceš snad říct, co zase nebude, co se nedostane,

co bude zrušený nebo dokonce zdražený?“

M: „Ty to vidíš nějak černě.“

P: „A divíš se ? Prý i ty brambory budou dražší.“

M: „Tak se máme na co těšit.“

P: „To jo, to máš pravdu. Na co se těšíš ty ?“

M: „Tak třeba na Vánoce ?“

P: „Na Vánoce ? Tak to já ne. Já se spíš těším na jaro.“

M: „Abych ti řekla pravdu, tak na Vánoce se už netěším dávno.“

P: „Abych se ti přiznal, tak já taky ani ne. Ale radši vzpomínám, když jsme byli mladí.“

M: „Tak na to taky vzpomínám nejčastěji.“

P: „Nebo když jsme chodili do tanečních.“

M: „To já taky. Vzpomínáš, jak jsme tančili u těch záclon. Ty jsi pořád chtěl za ně.“

P: „Za ně ? To už si nevzpomínám. Mě to ale spíš bavilo proto, že nám to mistr tance nezakázal.“

M: „Ale zakázal. Copak nevíš, jak o přestávce říkal, že to není společenské.“

P: „Už vím. Říkal to ale kulantně.“

M: „Kulantně ?“

P: „Přece říkal, že tančíme krásně, tak se nemusíme za těmi záclonami skrývat.“

M: „My jsme se ale nechtěli skrývat kvůli tanci, ale že jsme očekávali, že by se něco mohlo stát.“

P: „To máš pravdu. Já jsem tam najížděl, že jsem měl chuť ti dát pusu.“

M: „Taky jsem si myslela, že už bys mi konečně nějakou pusu mohl dát.“

P: „A já jsem nedal ? Ty jsi to už nepamatuješ ?“

M: „Abych řekla pravdu, tak už ne.“

P: „Taky nevím, která pusa by to mohla být.“

M: „Tos jich měl tolik ?“

P: „To asi ne, ale chuť dát nebo dostat pusu jsem měl často.“

M: „To já taky, ale ze začátku jsem určitě nechtěla, aby to někdo viděl.“

P: „Ani já jsem nemusel vidět, jak se ten druhý při tom tváří.“

M: „Proto taky lidi zavírají oči?“

P: „To je jasný. Jsou rádi,že pusu dostali,nebo že ji mohli dát.“

M: „To jako chceš říct, že už ani nemusí vidět, s kým si pusu dávají ?“

P: „Je to možný. Někdy jsou rádi jen za tu pusu.To já si tehdy říkal, že kdyby to viděli ostatní kluci, tak by mi záviděli, ale ve skutečnosti jsem vlastně ani nechtěl, aby to někdo viděl.“

M: „Taky nevím, jestli jsem chtěla. Tedy jako, aby to někdo viděl. Ale ve skutečnosti bych byla ráda, kdybych pusu dostala.“

P: „No vidíš. A proto jsi se nebránila, když jsem zatočil za ty záclony.“

M: „Ale mé babičce, která mně do těch tanečních dělala doprovod, se to nelíbilo.“

P: „A víš asi proč ?“

M: „No jasně. Protože by mohla nevidět, co by se mohlo provádět za těmi záclonami.“

P: „Hmm. Nedáme si pusu?“

M: „No dovol, teď se tomu říká políbení. Když to tak vidíš, tak mě můžeš políbit.“

 

16.    Blíží se Vánoce

 

Pepa: „Tak už to máme za pár.“

Máňa: „Co máme za pár ?“

P: „No přece Vánoce.“

M: „Já už jsem z toho bulváru zblblá“.

P: „Co sem pleteš bulvár ?“

M: „Když řekneš pár, tak se mi vybaví akorát ten s tím,
ta s tou a skoro výjimečně ona s ním.“

P: „Máš pravdu. Ona s ním je častější, než on s ní.“

M: „To je ale stejně jen na chvíli.“

P: „Člověk už si říká, jestli je to opravdu doopravdy,
nebo si to ten bulvár jen vymýšlí.“

M: „Kdo to opravdu sleduje, tak nakonec zjistí, že když to není doopravdy,
tak to za pár dní je zase jinak.“

P: „Ba, ba.“

M: „Co blbneš ? To si chceš hrát na babu ? To snad už máme za sebou.
Nebo tím myslíš, abych tě začala honit ?“

P: „Tos nepochopila, že si nechci hrát na babu, ale přitakávám ti ?“

M: „Co mi ?“

P: „No přitakávám. Jako souhlasím. Jsou to synonyma.“

M: „Někdy si říkám, jesti jsi blbej, nebo tak vzdělanej.
Ty ale asi máš širokou slovní zásobu.“

P: „Jakou zásobu ? Já mám ledničku věčně prázdnou.“

M: „Meleš páté přes deváté. Vrať se k původní myšlence.“

P: „Kam se mám vracet ? Já jsem si napsal, co mám koupit,
abych se nemusel vracet a podíval se, co nemám.“

M: „Proč by ses měl vracet, aby ses podíval, když jsi říkal, že ledničku máš prázdnou.“

P: „Máš pravdu. Co bych tam viděl, když vím, že je prázdná.“

M: „Tak to vidíš. Ale řekni mi, cos tím myslel, když jsi říkal, že to máme za pár ?“

P: „Vždyť jsem říkal, že za pár dní budou Vánoce.“

M: „To já vím taky. Vidím to už nejmíň měsíc v obchodech.“

P: „Máš pravdu. V září už prodávali čokoládový Mikuláše, v říjnu začali s koulema na stromeček a co nevidět začnou navážet zajíčky na Velikonoce.“

M: „Utíká to, utíká.“

P: „Nejhorší je koupit si velikonoční vejce na Tři krále.“

M: „Proč nejhorší ?“

P: „Protože loni jsem je koupil s předstihem a v létě jsem se divil, co mi ve špajzce
tak smrdí.“

M: „A co to bylo ?“

P: „Nejdřív jsem si myslel, že chcíplá myš.“

M: „ A byla ?“

P: „Nech mě domluvit, nebo zase zapomenu, kde jsem začal.“

M: „Tak byla, nebo ne ?“

P: „Nebyla. A co jsem ti vlastně chtěl říct?“

M: „Taky už nevím, ale říkal jsi, že to máme za pár.“

P: „Tak už vím. Až se tě mladí budou ptát, co by sis přála, tak řekni,

že počítač a připojení k internetu.“

M: „Já už tradičně dostávám bačkory a teplý ponožky.“

P: „To já taky. A víš, proč ty teplý ponožky, když jich už za ta léta

mám celý štos ?“

M: „Taky nevím, ale ještě jsem se netroufala zeptat.“

P: „Tak já už to vím. Abych prý ušetřil za topení.“

M: „To jako, že bys těma ponožkama už mohl topit ?“

P: „Neblbni. Abych si je prý natáhl, když mě zebou nohy a oni nejsou doma.“

M: „Proč, když nejsou doma ?“

P: „Protože mají automaticky nastaveno, že se topení zapíná, až když přijdou domů.“

M: „Tak to je jako u nás. Mně ale doporučují, kdyby mi byla zima,
abych si zašlapala na tom jejich cyklostojanu.“

P: „Co to je ?“

M: „To je stojan se sedlem, držadlem a šlapkama, kde šlapeš jako blbec a nikam
nejedeš. Akorát ti naskakují na takový destičce čísla, který stejně nevidím a i kdybych viděla, tak by mi byly stejně k ničemu.“

P: „To abys viděla, kolik jsi toho ujela a mohla jsi referovat, kde bys mohla být,
kdyby to jelo.“

M: „Ono to prý i ukazuje, kolik jsem spálila kalorií.“

P: „No vidíš, tak by ses i dozvěděla, o kolik ses ohřála i bez těch ponožek.“

M: „Tak dost tý srandy a vraťme se k tématu.“

P: „Moje řeč. Moc jsme se rozjeli a prd viděli.“

M: „Přestaň rýmovat a poslouchej. Když se mě ptají, co bych si přála, tak jim vždycky řeknu, že něco praktickýho a pak je musím pochválit, když si rozbalím bačkory a teplý ponožky.“

P: „Když to uvážím, tak ty vietnamský bačkory užitečný jsou.“

M: „Ale jen proto, že déle než rok nevydrží pokromadě.“

P: „Aspoň se nemusí dezinfikovat, ale mohou se rovnou vyhodit a čekat na další Vánoce.“

M: „Chtít ale počítač a připojení k internetu ? To je peněz. Ty jsi se zbláznil.“

P: „Počítač se dneska dá sehnat levně. Kdekdo si pořizuje ten přenosný do tašky
a s těma velkýma se nechce nikam vozit, tak ho postaví k popelnici.“

M: „To snad chceš, abych na Vánoce začala prohledávat popelnice?
Tak špatně zase na tom zatím nejsem.“

P: „Proč bys ty měla prohledávat popelnice ? To nech na mladých, kde ten nějaký
funkční počítač seženou. Akorát jim naznač, že jsou lidé, kteří se těch starších počítačů zbavují a žes už je viděla i u popelnic.“

M: „Máš pravdu. To by byla jejich starost, kde ho seženou. Můžou třeba dát inzerát,
že zařídí odvoz staršího funčního počítače zadarmo.“

P: „ No vidíš. Co je dneska zadarmo, to má úspěch.“

M: „Abych pravdu řekla, tak váhám, abych nakonec nedostala k Vánocům
nějakej krám, který bych pak k popelnici musela tahat sama.“

P: „To je docela možný, ale byla by to naděje, že se můžeš konečně podívat
na internetu, co je ve světě nového a zajímavého.“

M: „Zatím doufám, že se něco užitečného dozvím, když si pustím televizi.“

P: „A dozvíš?“

M: „To dozvím, ale je to ke vzteku.“

P: „K čemu je to ?“

M: „Dobrá otázka. K čemu je to dobré, něco se v televizi dozvědět.
Říkám, že je to k vzteku, ale vlastně je to k ničemu.“

P: „Nejvíc mě vytočí takový rady, že si budeme muset ještě více utáhnout opasek, přiškrtit topení, spořit na budoucnost …“

M: „Taky prý bychom měli jíst zdravě.“

P: „Což ve skutečnosti znamená nejíst, co máme rádi.“

M: „Zatím je to dobré. Uvidíš, že teď ještě říkají, abychom jedli více zeleniny,
ale s těma úspornýma opatřeníma to vypadá, že nám začnou radit,
abychom se šli pást a neotravovali s požadavky na nesnižování platů,
nezvyšování nájmů, elektřiny, plynu, vody, no prostě všeho.
Že by ale taky zvýšili důchod, když zvyšují všechno, to je nenapadne.“

P: „Všimla sis, že nás zase začínají krmit ideologicky ?“

M: „Jak to myslíš ?“

P: „Zařazují do zpráv, jak se lidé ve světě mají špatně. A jak my se máme dobře,
když nám dávají možnost protestovat. Dokonce i stávkovat.“

M: „A je nám to k něčemu?“

P: „To víš, že nám je to velký kulový. Vidíme, jak na nás zvysoka. Víš co.“

M: „A tak se vlastně i my stáváme světovými.“

P: „A že máme, co jsme chtěli.“

M: „ A že bude hůř, když budeme chtít, abychom se měli aspoň tak,

jak jsme se měli.“

P: „A všimla sis, že zatím ještě mluví o zdravotní péči.“

M: „To ale má skončit, protože chtějí stanovit standard.
Ten standard má být místo péče.“

P: „Už skončilo tolik věcí, že to vypadá, že než začne ten standard,
nebudou sestry a lékaři, protože na ně nebudou finanční prostředky.“

M: „A co bude ?“

P: „Mě se ptej. Bude se prý zavádět ve výuce zdravotníků nový předmět.“

M: "Jaký?"

P: "Jak poskytovat útěchu."

M: "To jsem slyšela. Protože pro poskytování první pomoci byly seškrtány
finanční prostředky."

P: "To prý bude ve standardu. Poskytnutí první pomoci bude nadstandard
a ten budeš muset platit."

M: „Jak tak koukám, tak radši nebudu mladé dráždit přáními na vánoční dárek.“

P: „Asi máš pravdu. Abychom nepřišli i o ty bačkory a teplý ponožky.“

M: „To jsou zatím naše jediný jistoty.“

 

                     - o - o - o - o - o - o - o - o - o - o - o - o -

 

   

17.        Buď zdráv

 

Pepa: „Jak se ti spí ?“

Máňa: „Skoro se ti bojím odpovědět. Jestli to není nějaký chyták. Jako s tím

Zlom vaz a Blbý den.“

P: „To přece s tvým spaním nemá nic společnýho.“

M: „Tak proč se na to ptáš ?“

P: „Rozhodl jsem se, že lepší i levnější než chodit k doktorovi, je koupit si příručku o zdraví. Co ti ten doktor řekne dobrýho ? Vždyť se tam dozvídám o svým zdraví samý blbý zprávy.“

M: „To se chceš dozvědět z příručky, jak je to s tvým zdravím?“

P: „Ta příručka je náhodou chytrá. Tam jsou uvedeny potíže a vedle toho se píše, čím to může být. Důležitý je, že si můžeš vybrat, čím to je. Doktor ti to řekne natvrdo, ať se ti to líbí nebo ne. A takový přístup doktora se mi nelíbí.“

M: „Tak to máš pravdu. To mně se taky nelíbí. Někdy si říkám, že mi to snad říká schválně, když vidí, jak jsem špatná z toho, co mi řekl.“

P: „No vidíš. V příručce si můžeš vybrat. Když jsi optimista, tak si vybereš to menší zlo, a že se to samo spraví.“

M: „Chtěl jsi snad říct upraví. Jako že se to zlepší. Spravuje se WC nebo klika.“

P: „To víš, že jsem to myslel dobře. Kdybych byl pesimista, tak bys stokrát mohla říkat, že to bude dobrý. Stejně bych ti nevěřil.“

M: „V čem je tedy ta příručka chytřejší než ten doktor ?“

P: „Přece v tom výběru. S nemocí nic nenaděláš. Ta když je, tak je. Jedná se přece o pocit. Máme přece demokracii. Můžeš si vybrat. Nikdo ti do toho nemá co kecat.“

M: „To si myslíš, že je nejlepší ?“

P: „Máš přece svobodu výběru. Můžeš jít, kam chceš. Můžeš si říct, jestli to chceš. Doktor ti řekne: „Chce to pohyb. Chce to vyváženou stravu, hlavně zeleninu.“ Vůbec ho nezajímá, že mě od chození bolí nohy, nebo že mi to nechutná. V příručce si můžu vybrat. Dokonce když se mi to nelíbí, tak to nečtu. V tom je přece ta svoboda. Máme svobodu. Lidi si toho neváží. Můžeme nadávat na všecko.“

M: „Nevím, ale to tvý buď jó nebo né. . . . To já mám radši jistotu, jestli jó nebo né.“

P: „Tak si to vezmi. Ten můj pan doktor, když jsem mu řekl, že mě pálí žáha . . . .“

M: „Co jsi řekl, že tě pálí ?“

P: „No žáha. Jde mně to z krku. Chce se mi blít.“

M: „To mně je na blití i z toho, co slyším v televizních zprávách a nejdu s tím k doktorovi. Myslíš, že ta příručka by mi to vysvětlila ?“

P: „To ti hned tak z hlavy neřeknu, ale slibuji, že se večer podívám.“

M: „To se chceš večer dívat na zprávy? Raději se nedívej. To by se ti chtělo rovnou zvracet. I bez pálení.“

P: „Chtěl jsem říct, že se večer podívám do příručky.“

M: „Tak to udělej. Tam, jak říkáš, si můžeš vybrat. To my, důchodci, už nemáme na vybranou. Důchod nám zvednou o stokorunu a nájem o tisícovku. To jsou, hochu, fakta. Říkala sousedka, že si chodí stěžovat panu faráři. Ten prý jí dává útěchu.“

P: „Faráři prý dávají i naději. To je nic nestojí, tak rozdávaj. Jsou dny, kdy tě i pokropí. Ty jim za to můžeš políbit i to – jak se tomu říká? Už vím, šos.“

M: „Tu naději asi nemají ani oni. Mají ale řešení. Dají tam pokladničku a modlí se, aby do ní lidi něco dali. Já ale přece nemůžu chodit s pokladničkou.“

P: „Za první republiky chodili lidi s kloboukem.“

M: „Já si pamatuji, že táta chodil s placatou čepicí. Chodit s kloboukem bylo za komunistů podezřelý, ať už jsi ho měl na hlavě, nebo v ruce.“

P: „Jó, to bylo i trestný, když jsi ho měl v ruce. Žebrota byla zakázaná. Dneska máme svobodu. Žebrotě se dneska říká příspěvek. Dokonce jsou prý i příspěvkové organizace.“

M: „Dříve prý byl povolený i Řad žebravých mnichů. Byli prý ale i neřádi. Já jsem slyšela, že prý je i zločin organizovaný. Vždycky nám říkali, že to je v Americe a vidíš, už to máme i tady.“

P: „A to se prý kvůli tomu otevřely hranice.“

M: „To kvůli svobodě nebo kvůli těm zločincům ?“

P: „Tak ti nevím, vypadá to, že kvůli oběma.“

M: „To jako, aby byla svoboda pro zločince ?“

P: „To nevím, ale odhlasovali si to politici. Prý jim to přikázali z Bruselu.“

M: „To víš, zločinci se najdou všude. Poslouchat se musí.“

P: „Za války se poslouchal Londýn. Taky hlas Ameriky. Pak i Moskva. Teď tu máme Brusel. No, vidíš, kam jsme se to dostali. A to jsem se chtěl jen zeptat, jak se ti spí.“

M: „Snad jsi nemyslel na ty spící blanický rytíře, abychom už nemuseli poslouchat jen tu cizinu.“

P: „Chtěl jsem slyšet, na kterym spíš boku.“

M: „Já spíš spím po boku manžela.“

P: „To sem nepleť. Já taky spím podle toho, z které strany se ozývá chrápání.“

M: „Tak já jsem na tom stejně. Když jsem ale zády, tak to má nevýhodu.“

P: „Proč ? Je to míň slyšet, né ?“

M: „To jó. Když mě ale už bolí pusa od mlaskání, tak se k němu stejně musím otočit.“

P: „Proč ?“

M: „To dá rozum. Abych ho mohla kopnout. Sáhnout rukama nemůžu. To by si mohl vysvětlit jinak a měla bych stejně po spaní.“

P:„Hele, už je moc hodin. Dnes nemusím, že se mi chce, ale že už mám hlad.“

M: „Tak se měj. A buď zdráv.“

 

18.             Který pády myslíš ?

 

Pepa: „Ahoj.“

Máňa: „Dobrý.“

P: „Co dobrý ? Jaký dobrý? “

M: „Chtěla jsem popřát Dobrý den, ale zavádím úsporná opatření. Šetřím energii. Slovo den je nanic, naprd. Slovo den je nadbytečný. Každý to ví, že je den. Stačí říct Dobrý.“

P: „Ty taky chceš šetřit ? Spíš by měli šetřit na vyšších místech.“

M: „Moje řeč. Míň kecat a víc dělat.

P: „To asi pro ně bude těžký. Víš, co všecko naslibovali? A teď neví, jak se ze všeho vykroutit.“

M: „Myslím, že teď je hlavní problém v pádech.“

P: „Tak teď nevím, co máš na mysli. Jestli pád někoho, nebo něčeho.“

M: „Např. pád vlády má složitá pravidla.“

P: „ Nejjednodušší by asi byl pád z okna.“

M: „K těm pádům bych ti mohla říct leccos s využitím analogie. Víš, jaký je rozdíl mezi pádem druhým, třetím či dokonce čtvrtým ?“

P: „Nechceš začít prvním pádem? Ten by byl načase.“

M: „Nechtěls říct Nečase?“

P: „To bych se přidal. Už i proto, že to slovo se mi nelíbí. Nečas je vlastně špatný čas.“

M: „Já jsem teď ale myslela jazykové pády."

P: „Hele, neuhýbej.“

M: „Tak ti to tedy vysvětlím. Jedná se o psaní zájmen mě, mne, mně, mi.“

P: „Jaký je v tom rozdíl ?“

M: „Přece v pádech. Každý pád má svá pravidla a výsledky jsou rozdílné. Záleží, zda je to KOHO- ČEHO, KOMU- ČEMU, KOHO- CO, nebo dokonce O KOM- O ČEM.“

P: „ To ale neřeší ten první pád.“

M: „Máš pravdu, tam se ptáme otázkou KDO ?“

P: „To by ale asi bylo málo. Tam přece patří i CO? Ale to je jasný, co by mělo padnout.“

M: „Počkej, to jsme si nerozuměli. To jsou jazykové problémy s pády.“

P: „Myslíš, co máme na jazyku ?“

M: „Na jazyku to asi bude mít hodně lidí. Ale . . .“

P: „Já vím, Ale otázka je JAK ? A KDO by mohl být lepší, kdyby pád nastal“

M: „Říkalo se, že „Vstanou noví bojovníci“.

P: „To snad už bylo za Jana Žižky, ne ?“

M: „Ale ne, to sliboval Zápotocký. Dokonce o tom napsal román.“

P: „Od těch dob některým lidem vstávaly spíš vlasy na hlavě, když se ukázalo, co tu bylo vyžirků a demagogů.“

M: „A po nich povstali tuneláři. Jak vidíš, nic nového pod sluncem.“

P: „Kdo by tedy měl vstát ?“

M: „Lidé by se měli co nejdříve probudit, než přijdou i o střechu nad hlavou. A nebudou mít za co dát něco do huby.“

P: „Nepleť sem politiku. Teď se přece jenom šetří.“

M: „A myslíš, že na pravym místě, nebo na těch pravejch ?“

P: „Taky tu už bylo „Lidé bděte“.

M: „Taky tu bylo „Učit se, učit se, učit se“.

P: „Teď by asi mělo platit „Už jsme se poučili, ne ? Nebo „Dostali jsme za vyučenou.“

M: „A co by jako mělo být dál ?“

P: „Víš co ? Vraťme se raději k těm pádům jazykovým.“

M: „Dobře. V 2.pádu se ptáme KOHO, ČEHO. Píše se MĚ. Např. beze mě.“

P: „Tak vidíš, to je typické. Umíš se vykroutit ze všeho. Jako ti nahoře.“

M: "To beze mě je přece odpověď na otázku BEZ KOHO, což je přece otázka 2.pádu."

P:  "Chápu."

M: „Vezmeme tedy 3.pád. To se píše MNĚ.“

P: „To je stejný, ne ?"

M: „Stejně je to slyšet, ale stejný to není, protože se ptáme KOMU, ČEMU ?

A můžeme se taky ptát KOMU to pomůže. Pomůže to TOBĚ ? Když ano,

tak se píše MNĚ a ne MĚ, i když ten rozdíl neslyšíš.“

P: „Slyšet to tedy není, ale je to vidět, když někdo něco dělá. Tak to je lepší. To ukazuje, že ten, kdo to dělá, nemyslí jen na sebe.“

M: „A myslíš, že když si lidé volili ty, kteří by pro ně měli něco užitečného dělat

a nechají si říkat zastupitelé, opravdu to dělají pro lidi a ne pro sebe ?“

P: „ Tak tím si vůbec nejsem jistý.“

M: „Pro zájmeno MNĚ neplatí jen 3., ale i 6.pád.“

P: „Koho to napadlo? Na ten se taky ptáme ?“

M: „Ano, na každý pád. Na 6.pád otázkou O KOM, O ČEM .“

P: „To je jako O TOBĚ ?“

M: „Ano, když se můžeš zeptat tvarem TOBĚ, tak napíšeš MNĚ.“

P: „Vrať se ale k tomu 4.pádu.“

M: „U 4.pádu se ptáme otázkou KOHO, CO a píšeme MĚ, jako vidím TĚ nebo

řekneme pro TEBE jako pro MNE.“

P: „Tak já akorát vidím, že pro MNE je to guláš, protože když se mohu zeptat pro KOHO, CO , tak píši MNE. Ale píši MĚ, když se můžu zeptat: „ KOHO vidím?“

M: „Já ale vidím, že chápat začínáš, proč jsou často rozhodnutí orgánů rozdílná.“

P: „ Záleží na tom, jak se ptáš a jak to vidíš, nebo možná i jak to chceš vidět.“

Snad jsem i pochopil, proč sis dala takovou práci, abys vysvětlila, že pro různé pády na různých stupních platí různá pravidla.“

M: „To jsem ráda.“

P: „Takže v politice pád zastupitelů obce má jiná pravidla než by platila

pro pád zastupitelů kraje, nebo dokonce vlády.“

M: „Ano. Vidíš, jak obtížné je realizovat jakékoliv padnutí, aby nebylo napadnutelné.“

P: „Slyšel jsem, že se říká, že čeština patří mezi bohaté jazyky.

Nebudeme ale patřit mezi nejchudší lidi?“

M: „Máme ještě k dispozici 5.pád. Tím voláme !“

P: „Tak to se přidám. Proboha . . . “

M: „Zadrž. Aby to zase nebylo volání do prázdna.“

P: „Neboj. Ozvěna přichází z Řecka, Irska . . . “

M: „Někdo říká, že někdy přichází něco i z Hradu. Ale jestli je to k něčemu.“

P: „Za ty peníze, že jo.“

M: „Když mohly být vytvořeny pády v jazyce, proč by nemohly býti jinde.“

P: „Víš ale, že se říká: „Nejsou lidi.“

M: „Myslím, že je tu dost schopných.“

P: „To ti Véna písk. Já bych to ale upřesnil. Spíš schopných všeho.“

M: „Tak vidíš, že pro každý pád je jiný metr.“

P: „Slyšelas ten staronový fór : Padni komu padni ?

M: „Cha cha cha.“

P: „Jaký cha cha, vždyť je to trapný.“

M: „Já jsem jen chtěla říct, jak jsou směšný.“

P: „A nestydí se, pardon, neštítí se ničeho.“

M: „Tak zejtra.“

P: „Džus.“

  

19. Rafinovaná Andula

 

Pepa: „Tak jsem byl včera na prima veselým večírku.“

Máňa: „Nepovídej.“

P: „Proč nechceš, abych ti to pověděl ?“

M: „To se přece tak říká, když chci vyjádřit, že se divím.“

P: „Tak to teda chceš povědět ?“

M: „Ráda bych si to poslechla. Ale ať to není dlouhý.“

P: „Já tam byl jako do-do....“

M: „No tak do toho. Nebo jsi chtěl říct do konce? Čekám. Snad jsi nezačal koktat?“

P: „Nepředjímej !“

M: „Co nemám? To je něco jako před dřímáním, nebo pojímáním?“

P: „Ne, pojímání má něco společnýho s rozmnožováním. ale teď nevím koho, nebo čeho.“

M: „Nepovídej. Ještě řekni čí, ale to bys taky mohl začít prvním pádem.“

P: „Jakým pádem? Já nikam nespadl.“

M: „Ty už jsi zapomněl, že první pád je kdo, co?“

P: „Já tam ale první nebyl. A první jsem tam taky nepad. Už tam bylo plno, ale padlý jsem tam viděl až později.“

M: „ A cos tam tedy chtěl dělat?“

P: „Nepospíchej. Jen jsem si hned nemohl vzpomenout, co ti chci říct. Tak to jenom tak vypadalo, že jsem škytal.“

M: „Co jsi škrtal ? To dělaj cenzoři a to jsi tam snad nebyl za cenzora.“

P: „Ale vždyť povídám, že jsem tam byl. Jen si nemůžu vzpomenout, s kým jsem tam byl.“

M: „No vidíš. S kým, čím. To je další pád. Ale už sedmý. Tak nepřeskakuj.“

P: „Já a skákat? Ty mi skáčeš do řeči.“

M: „Vždyť jsem jen říkala : Do toho. Abys pokračoval.“

P: „Vždyť já hergot, do pr-píp, chci říct...“

M: „Proč do píp, tam je pr ?“

P: „No přece, když chci být sprostý, ale nechci to přitom říct, tak řeknu píp a ty si máš jako domyslet, že je to nějaké sprosté slovo, které se nesluší říct na veřejnosti nahlas.“

M: „A doma bys to řekl ?“

P: „To víš, že jo, když se na . . . píp.“

M: „Co se na . . . ? To mě nic sprostýho na to na . . -píp nenapadá. Když řeknu naštvu, tak to přece není sprostý slovo. Hezký klení je ale např. Do pytle.“

P: „To jsem ale říct nechtěl. Chtěl jsem se vyjádřit sprostěji.“

M: „Tomu už přestávám rozumět. Chtěl jsi přece říct, čím jsi tam byl, nebo s kým jsi na tom večírku byl, co se zpívalo a pilo.“

P: „To jsem chtěl. Oni zpívali, já tam ale ani nepíp.“

M: „Tam jsi tam nebyl sprostý ?“

P: „To si už nevzpomínám, jestli jsem se neudržel. Když jsem řekl nepíp, tak jsem chtěl říct, že já jsem nezpíval. Ne, že jsem byl sprostý naplno.“

M: „Tak proč jsi tam byl ? To ti nebylo do vesela ?“

P: „Vždyť říkám, že jsem se jen díval.“

M: „Tak teď chápu, proč jsi říkal do-do. To jsi tam byl jako dohled. Byl jsi dohližitel.“

P: „Měl jsem se dívat, aby tam v samé veselosti nic nerozbili .“

M: „Tak jsi nebyl dohližite, ale dozorce. Abys dával pozor, co se děje. A v případě potřeby, abys zasáhl.“

P: „Já jsem nezasáhl.“

M: „Ale pil jsi, ne ?“

P: „To jo, kdo by nepil, když se pilo zadarmo.“

M: „To já bych se taky napila.“

P: „Tys tam ale nebyla, tak jsi se ani napít nemohla.“

M: „Teď bych pila. Od toho stání tady jsem nějak vyschlá.“

P: „Tak jsi na tom ještě dobře, když ti vysychá.“

M: „Proč vysychá ?“

P: „To je přece lepší, než když člověk zvlhne.“

M: „To se může zvlhnout z toho povídání ?“

P: „Ale ne z povídání, ale z dlouhýho stání.“

M: „A když je stání krátký, tak to není tak nebezpečný ?“

P: „Že se ptáš. To musíš zkoušet, jestli můžeš stát krátkou dobu nebo dlouho.“

M: „Ty můžeš stát i dlouho, nebo jenom trochu dýl?“
P: „Hele, o co ti jde, že ses o tom stání tak rozpovídala. Snad ne o vzpomínku na mladá léta?“
M: „Tak za co jsi tam byl ? Jestli jsi tam byl s někým, tak jsi mohl být jako doprovod.“

P: „Za co jsem tam byl ? Vždyť jsem říkal, že jsem tam byl zadarmo.“

M: „To jsem se toho dozvěděla. Měl by sis to nejdřív napsat, když mi budeš chtít něco říct, abys to nezapomněl.“

P: „Proč bych měl zapomínat. Když ti to budu chtít říct, tak to řeknu.“

M: „To chápu. Když bys mně chtěl něco říct, tak proč bys mně to neřekl.“

P: „No tak vidíš. Tak nepochybuj.“

M: „Problém je přece v tom, že mi sice budeš chtít něco říct, ale když mě vidíš, tak si nevzpomeneš, co jsi mi říct chtěl.“

P: „Tak vidíš, že to může být problém.“

M: „Problémům se má předcházet.“

P: „Teď přecházet nemůžeme. Nejsme na přechodu.“

M: „To taky vím. S tebou je to jak s tou kozou na ledě.“

P: „Kde by se tu vzal led. Vždyť je léto. A kozu ve městě jsem taky ještě neviděl.“

M: „Když bysme šli do zoologiclé zahrady, tak bys mohl vidět i víc koz.“

P: „Kozy už mě nezajímaj. Když půjdu do ZOO, tak tam jdu proto, abych viděl opice, lachtany, tygra, nebo co se narodilo orangutanům, a nejdu tam kvůli kozám. A když je chladno, tak se ani kozy neukazujou.“

M: „To víš. Riziko nachlazení. To za to nestojí.“

P: „Co máš dneska s tím stáním? Proč riziko? Vždyť jsou za plotem, za mřížemi, nebo za sklem, za vodou.“

M: „Vidíš, to jsi mi pripomněl. Tonda je za vodou.“

P: „To chceš naznačit, že je za Vltavou ? Že je zavřený v Troji nebo v Bohnicích ?“

M: „Co sem motáš zoologickou s blázincem?.“

P: „Vždyť říkáš, že se přestěhoval za vodu. A tam to je.“

M: „Ale ne, chci říct, že se má dobře, protože se přestěhoval k Andule a stačil mu k tomu jeden kufr.“

P: „To víc věcí nemá, že mu stačil jeden kufr ?“

M: „Andula asi víc nechtěla. Ona je rafinovaná.“

P: „Proč je rafinovaná ?“

M: „To ti chci říct. Možná, že bys na to mohl přijít sám.“

P: „To nechápu.“

M: „Tak zatím sbírej indicie a třiď je.“

P: „Dej mi pokoj. Stačí, když třídím odpad. Často nevím, kam to strčit. Nejhorší je, když toho mám plnou tašku a kontejner je plný.“

M: „No vidíš. Tak se musíš rozhodnout. Musíš řešit problém.“

P: „Vůbec ne, strčím to do toho, který je vedle.

M: „Tak problém s odpadem máš vyřešený. S rafinovanou Andulou je to jako v detektivce, kdy se sbírají indicie a když na to nepřijdeš sám, tak se na konci dozvíš, kdo je pachatel nebo dokonce vrah.“

P: „Andula je vrah ?“

M: „Ale ne, to je jako.“

P: „Tak je vrah nebo jen jako ?“

M: „Vždyť je to přirovnání.“

P: „Tak teď jsem z toho jelen.“

M: „No vidíš, že jsi pochopil, co je to jako. Jsi jako jelen a jelen nejsi.“

P: „Co bych tedy měl být. Vlastně je to fuk. Řekni mi ale už, co je Andula, když říkáš, že je rafinovaná.“

M: „Tak poslouchej, jak se to nastěhování Tondy vyvíjelo a určitě na to přijdeš.“

P: „Tak dobře. Už jsem jedno ucho.“

M: „Tak jdem na to.“

P: „Už prosím tě nikam nechoď. Jsem nějaký nadržený. A dělej. Cítím, že se mi za chvíli bude chtít.“

M: „Neblbi. Už máme léta. Tak to nepřeháněj.“

P: „Ty mě nechápeš? Ctěl jsem jen naznačit, že se mi bude chtít někam jít.“

M: „To jako za roh, nebo do křoví? Tak dobře. Co bys chtěl vědět nejdřív ?“

P: „Co tam ten Tonda dělá ?“

M: „Proč by tam měl něco dělat ? On se k ní nastěhoval právě proto, aby nemusel nic dělat.“

P: „To jako myslíš, že Andula umí vařit a tím pádem on už nemusí.“

M: „Co všechno nemusí, to zatím nevím. Co ještě může se prý uvidí, říkala Andula.“

P: „Ty si fakt myslíš, že ona se spokojí s tím, že on nebude nic dělat ?“

M: „To přece záleží i na tom, jestli on bude moct. Proto mu asi dovolila, aby se stěhoval jen s kufrem.“

P: „Ty myslíš, že ona si ho chce jen pohlídat, aby se nevysiloval jinde a kdyby nemohl, aby se moc nenadřela.“

M: „Proč by se Andula měla nadřít. Ona bude teď jen čekat, jestli se mu zachce.“

P: „Aha. Ta je rafinovaná.“

M: „Jak to myslíš?“

P: „Přece, když on nebude moct, tak mu stačí sbalit kufr a strčit ho za dveře.“

M: „Ty si myslíš, že by se dal vystrčit ?“

P: „Proč by ho měla vystrkávat. Vystrčí jen kufr. Až půjde třeba pro rohlíky. Tak mu stačí schovat klíče a než se vrátí s rohlíkama, vystrčit kufr a odjet třeba do lázní.“

M: „Proč by měla odjíždět ?“

P: „Aby byla venku, když by se mu nechtělo odejít, sedl si na schody a čekal, až přijde a otevře.“

M: „To je fakt. Čtrnáct dní nebo tři neděle by asi na těch schodech čekat nevydržel.“

P: „Aha. A ona si zatím najde jinýho Tondu s kufrem. Teď jsem pochopil, proč je Andula rafinovaná.“

 

                  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -

 

  20 Já o voze, ty o koze  

 

Máňa: „Já se omlouvám.“

Pepa: „Taky se ti chci omluvit.“

M: „Proč?“

P: „Za ten včerejšek.“

M: „To já se ti chci omluvit za dnešek.“

P: „A proč?“

M: „Ty to nevidíš?“

P: „Kde ?“

M: „Přece tady.“

P: „Tady ?“

M: „No tady. Před tebou.“

P: „Vždyť jsme tu jen my dva.“

M: „No právě, naštěstí.“

P: „Jaký neštěstí?“

M: „Že jsi nahluchlý už vím dávno. Teď si snad mám myslet,
že jsi i slepý ?“

P: „O tom tvým myšlení bych se nechtěl vyjadřovat, tak to nezdůrazňuj.“

M: „Já jsem na to hrdá, že mi to naštěstí ještě myslí.“

P: „Tak už mi o tom neštěstí pověz, co si myslíš.“

M: „Ty vážně slyšíš neštěstí, když já říkám na a ne ne?“

P: „Proč říkáš na, když mi nic nepodáváš? A ještě říkáš ne ne.“

M: „Ty vidíš, že ti něco dávám ? Ani bych ti dát nechtěla.
Já už mám jiný myšlenky.“

P: „Jaký máš jiný sušenky ?“

M: „Říkám myšlenky. Ne sušenky.“

P: „Byl bych radši, kdybys měla sušenky. Z těch tvých myšlenek

nic dobrýho nekouká. Ale sušenky, ty by mohly být dobrý.“

M: „To jsem ti právě chtěla říct.“

P: „Tak z toho, cos mi chtěla říct, jsem jelen. No dobře.

Když nemáš sušenky, tak prozraď ty myšlenky.“

M: „Ale prosím tě, nekoukej na mě.“

P: „A kam mám koukat ?“

M: „Dneska mi to nevadí, když budeš koukat, kam chceš.“

P: „Já bych chtěl koukat, kam bych chtěl. Ty to říkáš jen tak, když víš,

že moc daleko nevidím.“

M: „Ne, dneska to myslím vážně.. Jen se nekoukej na mě.“

P: „Proč?“

M: „Moje kadeřnice má prasečí chřipku.“

P: „A to se na ni taky nemám dívat ? A kde je ? Nikde ji tu nevidím.“

M: „Ta leží v posteli.“

P: „Tak proto ji tu tedy nevidím. Že jo ?“

M: „Jsem ráda, že máš postřeh.“

P: „Tak je tu jen ta prasečí chřipka ?“

M: „Tak jsem to nemyslela.“

P: „Taky si říkám. Proč bys najednou měla myslet ? Stačí,

když mi konečně řekneš, proč se mám dívat jinam.“

M: „Ty to nevidíš ?“

P: „Co jako ?“

M: „Vždyť ti říkám, že moje kadeřnice má prasečí chřipku. Tobě to vážně

nedochází ?“

P: „Proč bych měl někam docházet ? Jsem rád, když dojdu pro rohlíky.
Kam bych měl ještě courat ?“

M: „Tak se na mě tedy pořádně podívej. Vidíš mě ?“

P: „No vidím. Vždyť jsi, jak se říká na dosah.“

M: „Dosahávat, ani ohmatávat mě nemusíš. Stačí, když se podíváš.“

P: „Já ale netoužím ani po jednom, ani po druhém a ani po tom podívání.“

M: „Ale podívat by ses na mě mohl. Snad bys pochopil, jaké neštěstí je,
když má kadeřnice prasečí chřipku.“

P: „Tak to je to neštěstí ? Tak se dej očkovat.“

M: „O tom to přece není.“

P: „Neboj, to přežiješ, i když se nedáš. Víš, kolik se jich nedalo ?
A jestli budeš chtít, tak ti ty rohlíky taky přinesu, i když jsi říkala,

že ode mě nic nechceš.“

M: „Ještěže tě mám. Už jsi blízko. Přihořívá. Tak se podívej, vždyť
jsem jak vejr.“

P: „To zvíře neznám, ale řekl bych, že vypadáš stejně jako včera.“

M: „No právě. Hrozně.“

P: „A co já s tím ? Tak se učeš. Víc ani se sebou udělat nemůžeš.“

M: „To je právě to. Co já si počnu, než ta moje kadeřnice bude zdravá.
Vždyť ani nebudu moct nikam vylézt.“

P: „Kam bys lezla ? Na to přece už nemáš roky. To já bych mohl vyprávět,
když jsem lezl na hrušku, tak . . . “

M: „Zadrž! Víš co, běž už domů, nebo ti ty rohlíky, za tu dobu, co tu
kecáme, opravdu ztvrdnou.“

P: „No vidíš. To bude dneska ta nejlepší rada.“

M: „Že jo. Já už toho taky mám plný zuby.“

P: „No, o zubech to bych ti taky mohl vyprávět.“

M: „Ne, pro boha, dneska už ne.“

P: „Tak se měj.“

M: „Ty taky.“

 

     - o  -  o  - o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -

 

21. Na co myslíš ?

Máňa: „Nevím, zda bych se tě mohla zeptat, co si o tom myslíš ?“

Pepa: „ O čem, prosím tě ?

M: „Četla jsem, že třetina mužů uvedla, že první věc, na kterou jejich mozek po probuzení pomyslí, je sex.“

P: „A co bys chtěla slyšet ?“

M: „No, co si o tom myslíš ?“

P: „Myslím, že si teď o tom myslím něco jiného,
než co jsem si myslel dříve.“

M: „Tak to jsem se toho dozvěděla.“

P: „Abych byl upřímný, asi nepatřím k té třetině.“

M: „A proč? Tebe by to nelákalo ?“

P: „Což o to. Po ránu ale určitě ne. Ale jsem rád, že si to myslí
jen třetina a já patřím k většině.“

M: „A na co tedy po ránu myslíš?“

P: „Řekla jsi, že na to myslí jejich mozek, ale neuvedla jsi,
zda říkali, jestli je to pro ně proveditelné.“

M: „A proč by ne ?“

P: „Vždyť to taky záleží na ženě, která vedle něj leží.“

M: „Proč by to mělo záležet na ženě ?“

P: „To je právě ono. Když po ránu mužský dokáže myslet,
tak to záleží i na tom, co se stane, když otevře oči.“

M: „Při tom provádění přece může mít oči zavřené.“

P: „Buď reálná. Myslím, že to často musí být i nutnost.“

M: „Proč ?“

P: „Kdyby je otevřel a viděl, kdo vedle něj leží, tak by mohl
přijít o iluze. Přestal by snít. Prostě by nemoh.“

M: „ Asi máš pravdu. Vzpomínám si, že když jsem byla mladší,
tak to nebyl problém. Dneska ale říkám, aby radši zhasnul.“

P: „Myslíš jako světlo. Tak to můžeš říct i nahlas.“

M: „Nebuď morbidní. Tak daleko ještě nemyslím.“

P: „Tak vidíš, že to není, co bývalo. Dneska je to prevence,
aby se to povedlo.“

M: „A pak ještě psali, že když muže zachytíte při pohledu do volného prostoru, dříve se tomu říkalo, že čumí do blba, tak můžete mít jistotu,
že myslí jen na to jedno.“

P: „To jako chtěli říct, že myslí na sex ?“

M: „To se přece říkalo, že chlapi myslí na sex v první řadě.“

P: „Tak to si už nepamatuji. Ale když to říkáš, tak zkusím na to aspoň myslet.“

 

           -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o -  o  -  o  -  o  -

  

22.    Jsi nebo nejsi gay?

 

Pepa: „ Nazdar, Marie.“

Máňa: „Nazdar, Pepo.“

P.: „ Co na mě tak koukáš?“

M.: „Já? Proč myslíš?“

P.: „Zdá se mi, že dneska koukáš nějak jinak.“

M.: „Je to na mě vidět ?“

P.: „Jo, to teda je.“

M.: „Tak já ti tedy kápnu božskou.“

P. „Tak to vybal.“

M.: „Říkala mi Božka, že si byl se seniorama na výletě
a ty jsi ….“

P. : „Tak už je to venku. Já to tušil.“

M.: „Jak to máš s tím Tondou?“

P.: „Já s Tondou ? Co by bylo ?“

M.: „Prý jste spolu spali.“

P.: „Tak ty myslíš tohle?“

M.: „A prý jste spolu nespali poprvé.“

P.: „To není pravda. Spíme spolu jenom občas.“

M.: „Tak přece.“

P.: „A jak to máme dělat, když nejezdíme na výlety s vlastníma ženskýma.“

M.: „Je fakt, že by to nebylo tak divný, kdybyste spali s cizíma ženskýma.“

P.: „No tak vidíš.“

M.: „Ty jsi prý té recepční ale tvrdil, že spíš s Tondou běžně.“

P.: „To jsem tvrdit musel, jinak by se Tonda neměl kde vyspat.“

M.: „Tomu nerozumím. Když tam ubytovali celý autobus seniorů, proč by neubytovali Tondu ?“

P.: Protože si zapomněl občanku.“

M.: „Božka ale říkala, že jsi té recepční tvrdil, že za Tondu ručíš, protože spolu žijete.“

P.: „Tak vidíš, jak vznikaj fámy. Tonda říkal, že spolu nespíme poprvé, což je fakt, protože jsme spolu už jednou spali.“

M.: „Tak to není fáma. Teď jsi se přiznal.“

P.: „To jsem ale neříkal já. To říkal Tonda, protože ho recepční nechtěla ubytovat, když neměl tu občanku.“

M.: „Tys to ale nepopřel.“

P.: „To je pravda. Ale jenom proto, že se mi Tondy zželelo.“

M.: „To se ti zželelo toho pravýho.“

P.: „Proč myslíš?“

M.: „Božka říkala, že Tonda nenechá žádnou ženskou na pokoji. Ty jsi se ale ještě pořádně neprojevil, že bys měl o nějakou ženskou zájem.“

P.: „To máš pravdu.“

M.: „Tak vidíš. Ale v tom hotelu jsi prý prohlásil, že máš s Tondou trvalý vztah.“

P.: „Ježíšmarjá, co to plácáš. Vždyť ti říkám, že se mi tehdy Tondy zželelo.“

M.: „ Tak jestli opravdu nejsi gay, tak bys měl aspoň občas o nějakou ženskou projevit zájem.“

P.: „A že se nejčastěji bavím s tebou, tak to se nepočítá ?“

M.: „Že se se mnou často bavíš, to je fakt, ale že bys projevil zájem, to bych neřekla.“

P.: „Proboha, Marie, tobě to snad přišlo líto ?“

M.: „Ne, to mi jen něco spadlo do oka.“

P.: „Tak to se mi ulevilo. Já myslel, že ti ty slzy vytryskly z jiného důvodu.“

M.: „Já už radši jdu.“

P.: „Ahoj.“

 -  o  -  o  - o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -  o  -