Humor je koření života

 

               3.Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí . . . . .

 

       Jel jsem autem českou krajinou. Radost pohledět na ten boží svět. Nedalo se ale na něj koukat. Silnice byla samá díra. Nedalo se určit, která je hlubší, které by bylo lepší se vyhnout.
 Už jsem si nebyl ani jistý kde jsem, zda jedu aspoň správným směrem. Ještě štěstí, že občas vysvitlo slunce, abych aspoň tušil, kde by mohl být sever. Věděl jsem, že musím dojet do města, které na mapě je na severovýchodě. Silnice se klikatila, nikde zádná značka, žádný ukazatel. I mapa  mi byla k ničemu.
Občas jsem na křižovatkách nebo na začátcích či koncích obcí míjel sloupky, na kterých
snad  dříve, před tou sametovou revolucí byly kovové značky s názvy. Ty ale zřejmě odnesli sběrači kovů.
Kdybych se někoho mohl  zeptat. Když jsem projížděl kolem několika chalup a zaklepal na okna, dvakrát se za oknem objevila nějaká stařenka. Vyrozuměl jsem, že jí mladí nakázali,
aby nikomu neotvírala. Nepochopila, že jsem chtěl jen vědět, kde jsem. Jak se to tam jmenuje,
jaký je název obce, abych si v mapě našel kde jsem. I když jsem ji skrz sklo ukazoval, že mám mapu, asi si myslela, že ji nabízím k prodeji, protože mávla rukou jako že nic nepotřebuje a zmizela. Měla mne  za blázna. K čemu by ona potřebovala mapu. 
 Tak jsem jel dál. Hezká krajina. Ty zarostlé louky kolem byly kdysi zřejmě pole. Máme ale malebnou krajinu.
Jedu z kopce. Hurá. Proti mně nějaký starší pán tlačí kolo. Brzdím. Stahuji okénko a ptám se, kde jsem. Zřejmě nechápe, proč se ptám.
Začal mně vysvětlovat, že všechny peníze, co měl, utratil. Jede z nákupu a v batohu prý má 
 jen bochníky chleba pro sebe a pro sousedku, sůl, ocet a toaletní papír, protože noviny, kterými byl zvyklí se utírat  už jim do vsi nechodí. Pochopil jsem, že má obavy,
 abych ho nežádal o příspěvek. Prý už dával na Tři krále. Na Aids prý nedal,
protože ho nepotřebuje.

          „Dědo, potřebuji vědět, kde jsem a kudy se dostanu do Mladé Boleslavi.“
Říkal, že kde jsem, to mi může říct přesně. Začal ale vysvětlovat, že se to tady líbí holanďanům. Prý tu objíždějí a kupují  zdejší pozemky. Jestli je to už všechno holandské,
to ale neví.
 Ale oni neví, že nejblíž se dá chleba koupit až v Boleslavi, kde se dá domluvit už jen česky, protože rusové už jsou pryč.
A začal mi vysvětlovat: „Víte, dříve se tam mluvilo dost rusky. Já znám trochu rusky ještě ze školy, ale myslím, že zatím mi to bylo k ničemu a abych se kvůli těm novým nápisům na obchodech učil anglicky, to ode mně už nikdo chtít nemůže.. A do Boleslavi je to tímhle směrem“, ukazuval někam do lesa.

          Tak pěkně děkuji. Odbržďuji a jedu z kopce dál a on tlačí do kopce to své kolo
s batohem a  nákupem pro sebe a babičku, která v obci zůstala, protože ostatní chalupy jsou prázdné nebo patří lufťákům. Ty tam prý jezdí akorát vyvětrat na jaře a zavřít vodu na podzim. „To víte, benzin podražil,“ stačil mi ještě sdělit děda stále opřený o to své kolo.

          Tak jsem se zamyslel nad osudem jednoho dědy a nějaké babičky v krásné česko-holandské, nebo  už holandsko-české krajině, že jsem přestal dávat pozor na díry v silnici. Najednou to drclo a auto stojí. Naletěl jsem na volant. Byla to šlupka, ale přede mnou nic není. Auto je nějak nakřivo. Jsem ale na silnici.

 Do patníku jsem narazit nemohl, ty už jsem u silnice neviděl několik let. Ty prý čeští
stavebníci kradli na   základy svých rodinných domků. No co, vždyť ve středověku poddaní také rozebírali opuštěné hrady na stavby svých chalup a stodol. Naši lidé byli vždy vynalézaví. Teď ta pracovitost už není tak veliká.

Ono už se ani nedá co ukrást. Ani na polích se nic nepěstuje. Až ta jablka u cesty uzrají, ani

o ně už asi nebude zájem. Kdo by je vykupoval. Dovezou je z Polska nebo i z Číny. I z  Jižní Ameriky se prý vyplatí dovážet víno, když Unie zakázala výsadbu vinic.

          No tak, proč stojím? Napadlo mě, zda jsem nepadl do nějaké léčky. Viděl jsem v televizi, jak Vietnamci chytali americké vojáky do jam, ve kterých měli zašpičatělé bambusové tyče.
Ne, tady jsem žádného Vietnamce neviděl. Rozhlédl jsem se. Ani žádný jiný tmavovlasý spoluobčan v okolí nebyl. Co se na polích přestaly pěstovat brambory, v kravínech chovat krávy a v městech dostánat byty, tak jich na vesnicích ubylo.  Bývají jich v každém městě spousty. Stahují se ze Slovenska. Když jsme v Únii tak je to jejich svobodné rozhodnutí. 

          Já ale stojím pod kopcem na kraji silnice. Vylézám z auta. Pravé přední kolo je v  otvoru, kde by měla být mříž kanálu. Kdo o tu mříž mohl mít zájem? A kolo je ještě nějak šejdrem.
Tak tady mi nepomůže ani rezerva. Pod auto nestrčím ani zvedák. Lano mi taky nepomůže.
Já bych ale pomoc potřeboval. Že mám lékárničku první pomoci, to mám štěstí, že ji nepotřebuji. Porouchaný  nejsem já, ale auto. Co ještě z povinné výbavy by přicházelo v úvahu? Prý se od toho nového silničního zákona má vybavenost víc kontrolovat.
Prý aby se snížil počet úmrtí, tak se má kontrolovat lékárnička, zda není prošlá. Proto se má dýchat i do přístroje. Když se nadýchá málo,  tak se prý ale alkohol promine. A policie ?

Když se ještě kontrolují náhradní žárovky, nestačí už kontrolovat, kde nejsou silniční značky 
a zda jsou v pořádku kanály. A přece nebudou jezdit po silnicích  se samými dírami.
To by pro ně bylo nedůstojné, protože  oni rádi jezdí rychle.

Zlí jazykové tvrdí, že nápis "Pomáhat a chránit" byl připraven pro ochránce zvířat a přírody. Protože počty chráněných zvířat ubývá, tabule na které by bylo možné nápis umístit se
ztrácejí a poklesl i počet policistů a nechali udělat víc výběrové řízení na nápis na policejní vozy „Pomáhat a chránit“ vyhrála firma, která pracuje pro ochranu přírody. Vyhráli prý proto,
že měli připravené šablony na nastříkání loga okamžitě. Logo prý bylo připraveno pro
označení vymírajících druhů živočichů. Když dostali informaci, že počty policistů se
, rozhodli se jim také pomoci. Ale základem je prý služba na policejní stanici. Tam musí čekat, až někdo přijde a vše zaznamenat. Když prý zloději vykradli jednu policejní stanici,
tak byli dotázáni, proč si také odnesli knihu hlášení. Sdělili, že byli upozorněni,
že je v ní plno perel a perliček.

Byli prý ale zklamáni, když zjistili, že v ní jsou jen zápisy.

        Kde tedy sehnat nějakou pomoc? Být ve Vietnamu, tak si najmu nějakého vola,
aby mě odtáhl.

 V české krajině už nejsou ani krávy, ani volové. Zbavit se krav prý přikázali dokonce vysoko postavení volové. Za prací se prý může jezdit i do ciziny. To ale není nic pro voly.
O ženský na silnici tam zájem je.

 Ale u této silnice žádná nestála.

  Chce se mi. Budu si muset odskočit. Tady můžu klidně. Auto mi nikdo neukradne.
Mám ho v kanále.

Že bych jako v parku ve městě šlápnul do něčeho po pejscích, nalepil se mi na boty nějaký
bílý balónek, nebo se mi do boty zapíchla jehla od stříkačky, to tady určitě nehrozí.
Tam bych si ten přepych – udělat krok do přírody- nemohl dovolit.

 

 To bude . . . . .

      Prý se ale blýská na časy. Někde jsem to četl. Postrádal jsem tam ale slovíčko lepší.
Zelení prý budou v parlamentu. Ale víc je tam červených. Nebo rudých? Kdo se v tom vyzná? Kde je jich víc? U modrých, nebo oranžových ? Komu se to nelíbí, múže prý jít k volbám. Bývaly doby, kdy se říkalo: Můžeš si jít stěžovat na nádraží. To už nepůjde. Nádraží se ruši.
Po revoluci radili, že stížnosti se mají podávat  u soudu. To si ale mohou dovolit jen ti mladší. Ti starší nemají šanci se dožít rozsudku. A vyhrát u soudu? To prý je větší pravděpodobnost vyhrát sázením. Kam by taky soudci pospíchali ! Sami si stanovili,  že jsou neodvolatelní.
Pro takové prachy se jim vyplatí nechat se i donést, když už sami ani nedojdou. 

I podle tradice primitivních národů se musely poslouchat rady stařešinů. Námitka ! 
To byly ale primitivní národy. S primitivními, pardón, nepochopitelnými výroky je prý možné setkat se na všech úrovních. Nyní  se soudnímu rozhodnutí neříká spravedlnost,
ale právní názor. Nyní bych dal přednost tomu nádraží.

 Tam bych měl jistotu, jak dopadnu.

          Co tak někoho zavolat. Mám přece mobil. Není tu signál. S ním si budu moci večer akorát tak posvítit. Půjdu se podívat dál. Auto raději nechám odemčené. Náhodný kolemjdoucí uvidí, že už bylo vícekrát vykradeno a snad mi alespoň nerozbije okno.

Prý se stovky občanů svobodně rozhodly nenastoupit do vězení k výkonu trestu. Ano, máme přece  svobodu a demokracii. Ta je prý zaručena. Každý se může rozhodnout, co chce či nechce dělat. Ti neschopní jsou prý zadrženi. Ti schopní všeho se už chechtají na  Bahamách. Ti blbí platí složenky.

 Z čeho jiného by také byli udržováni úředníci a politici?

          Jsem volný jak ten pták, silnicí jdu tak i tak . . . . . Tak nějak zněla písnička,  kterou jsem
si vybavil z mládí. A je tu další : Šly panenky silnicí, silnicí, potkali je myslivci . . . . . 
Ne, na téhle silnici nepotkám  ani panenku, ani myslivce.

          Co to vidím? Tady ta silnice zarostlá plevelem je přece železniční přejezd. Tráva v kolejích je poničená.To znamená, že tu muselo něco jet. Půjdu se podívat za zatáčku. Připadám si jako indiánský stopař, který v Arizoně zjišťuje, zda opravdu tudy jel někdy vlak. Asi jel! Kolejnice nejsou celé rezavé. Na horní části se trochu blýskají. Naděje. Přeci jen se blýská na lepší časy?

Lepší časy? Přicházím k oprýskané budově. Je na ní nápis stanice. Zaujala mě žena, která někomu  nadává do kurev. Tady ale není E15. Vždyˇjsou to slepice-- kur domácí, žádné kurvy. Ten kur je ale mužského rodu, i když je to slepice. Dalším živáčkem jsem tu já.
Upoutal jsem její pozornost.

Hlásím, že se mi poškodilo auto. Potřeboval bych zavolat pomoc. Říká, že tady se může
volat akorát  do lesa. Soukromé telefonní hovory nejsou povoleny. A kdy něco jede?
„Jó, to bych se musela podívat

.Ale až zaženu ty kurvy. Zanáší a já nemám co jíst.“ Tak vypadala naše konverzace.

          Konečně jsem ji ukecal. Šla do budovy, vytáhla malé okénko a sdělila, že další vlak

pojede k večeru,  ale jede do nějaké stanice, jejíž název mi nic neříkal. Řekla, že tam vlak

končí a jestli přijede odtamtud další spoj ráno, to se musí zeptat. Dnes nejel proto,
že neměli naftu  a nebylo ji čím přivézt. „ Jestli ale máte zájem od nás jet, tak si vás napíšu,“

  slibuje tato dobrá žena.“Tak kam že to chcete jet?“ Říkám, že ani nikam jet nechci, že bych potřebovat zavolat nějakou pomoc, aby mi odtáhli auto.

          Důrazně upozorňuje, že soukromé hovory jsou přísně zakázány a že si nenechá strhnout plat, který  už tři měsíce nedostala. Ty slepice a voda ve studni, jsou prý její jediné jistoty.
Hrozí jí i exekuce, že neuhradila televizní poplatky. Neví ale, proč je má hradit, když tady
není ani signál a na televizi se dívá  jen u sestry v Boleslavi, když je u ní na návštěvě.
Jí za to nosí pytlík vajec. A to je ráda, že ještě dostane napít vody a někdy i kafe,
které si doma  bude moci dopřát, až jí přijde plat.

          „Tak tedy chcete jet ? Víte, kdyby chtěl jet ještě někdo, mohl byste po něm vzkázat,
že chcete pomoct.“ „Děkuji, když byste byla tak laskava a vzkaz vyřídila.“

          „Neděkujte předem,“ říká. „Naposledy tady jela paní Novotná, protože se musela hlásit
na pracovním úřadě. Jinak by přišla o podporu. Ale ta zase pojede až za 14 dní. Tak tedy
já si vás napíšu. Musíte mi ale podepsat, že máte vážný zájem. Jo, ale musíte mi dát i čestné prohlášení, že nic nedlužíte daňovému

úřadu. A máte v pořádku živnostenský list?“ Namítám, že jsem důchodce. „Tak vidíte, to jste

mi zatajil. Mohl byste žádat slevu. Vyřízení byste se ale asi ani nemusel dožít. Musíte mi
ukázat, že pobíráte důchod.“ Namítám, že potvrzení s sebou nenosím. „Tak mi musíte ukázat, že máte peníze na uhrazení naší služby.“

        Mám hlad. Slepice venku kdákají. I ona má asi hlad, protože zaklapla okénko a šla vystopovat, kam ty její kurvy snesly vejce.

      Sedl jsem si na poslední lavičku před budovou, kterou ještě nikdo neukradl. Myslím tím lavičku, ne budovu. Lavička je připoutána řetězem k dosud stojícímu železnému sloupu.

        Neruda měl problém – Kam s ním ? Dnes by psal – Co s tím uděláme ?

        Já mám problém – Jak dál ?

        Neruda, který věřil v českého lva a předpovídal hvězdnou budoucnost. . . ..

 Nebylo to spíš zbožné přání? Bylo – nebylo. Myslím, že všecko je spíš v pr . . . . !

 Pozor ! Buďme slušní ! A vyslovme : pé – er, tečka, tečka, tečka, tečka – vykřičník)

 

 

 

                   4. Naši zdravotníci? 

    Nastal den D. Prý mám polyp. Ne, nepřepsal jsem se. Nemá tam být měkké i
a na konci b místo p. Má to k políbení a polibku dost daleko. Je to s tvrdým y
a na konci p jako pytel. Já o polypu nechci slyšet, ani ho nechci vidět. Já ho ale viděl  na obrazovce při předešlém vyšetření. Můžete se s ním setkat v mém tlustém střevě. Někdo říká : "Polib mě, . . . ", ale to je jiný příběh.
 Vyčuhuje tam. Je v cestě mé stolici. Bývá prý dost pravděpodobné, že se může zvrtnout. Když se včas nepozná, tak prý statistiky říkají, že každý třetí to už má sečtené.  Proto ho nechci. Teď mám ještě šanci, že kvůli tomuto polypu se můžu na zubatou usmívat, že nemusím jako Faust shánět svého ďábla, abych s ním udělal smlouvu.

Jsem objednán na desátou. Přišel jsem už po deváté, kdyby to na mne přišlo,
abych si mohl ještě odlehčit.

Sedím v čekárně. Kolem mne procházejí ženy i muži v bílých pláštích. Jeden černovlasý mne zaujal. Neviděl jsem ho už někde? Napadlo mě jméno Dr. Faust. 
Co ten by tu dělal ? Toho si prý odnesl čert. Z rozjímání mě vyrušil hlas:
"Vy jste mi to ještě nepodepsal." Trochu mi zatrnulo. Je to bohudík  ženský hlas.
Z pohádek mi není známo, že by se ďábel převtělil v ženu. Vzhlédl jsem.
Přede mnou stojí sympatická zdravotní sestra ve středním věku. Omlouvá se,
že mě nechtěla vylekat. Nenapadlo mě nic lepšího a řekl jsem:
"Čekal jsem spíš čerta než vás, abych něco podepsal.“

Zřejmě nečekala, že jí udělám takový kompliment. Podala mi papír velikosti A4
z obou stran popsaný se slovy: "Jen se tady dole podepište. To je, že souhlasíte se zákrokem.“
„Já bych si to radši přečetl."
Sestra se ušklíbla se slovy: „Nepotřebujete brýle? Obvykle se lidi podepisují hned, protože prý na to stejně nevidí. "

Čekám v čekárně. Sedí zde asi čtyřicetiletá paní a dvojice starších manželů.
Sestra k nim přistupuje, chce od staré paní podpis. Ta se vymlouvá, že nevidí,
ať to podepíše manžel. Sestra trvá na tom, že to musí podepsat sama.
Paní požaduje, aby jí sestra vedla ruku.

Na dotaz, co podepisuje, ji sestra informuje jednou větou, že ten dvoustránkový
text se týká souhlasu se zákrokem.

"Tak, pane, pojďte." To platí na mne. „Nenašla jsem vaši žádanku na zákrok.
S čím vlastně jdete? "
„Nesu rozbor krve z laboratoře a žádanku jsem vám dal před 14 dny.
Udělal jsem si tenkrát kopií, tak vám ji mohu ukázat."

Převzala mě mladá štíhlá blonďatá sestřička. Jsou přesní.  Je deset hodin.
Zavedla mě do malé místnosti s umyvadlem, klosetovou mísou, věšákem a židlí,
na které ležel zelený, částečně rozpáraný hadr. Zřejmě proto, aby si pacienti nesedali holým zadkem na holou židlí.
„Sundejte všechno od pasu dolů," řekla sestřička a zmizela.

Sundal jsem vše, vyhrnul košili, vylezl ze dveří a ocitl se ve vyšetřovně.
Stoupl jsem si před dveře svlékací komůrky, dal si ruce před sebe, ne však do předpažení, ale překříženě co nejníže.

Uprostřed místnosti bylo vyvýšené lůžko, přes něj asi 1,5 m dlouhá černá hadice  připojená k přístroji s obrazovkou.

Čekám pět, deset minut. Možná i víc. Kolem mě jde moje sestřička.
Nese nějakou sklenici. S močí to nebude, spíš s kávou.

"Vy jste u nás ještě nebyl? Vemte si ty kalhoty, ale šňůrkou dopředu.“ Pochopil jsem, že ten rozpáraný hadr na židli budou asi kalhoty a v té zadní části jsou schválně rozpárané, aby opravdu koukal jen můj zadek, až ho na ně vysadím .
Na to, co mám vpředu, nejsou zvědaví.

Tak už zase stojím u dveří té své svlékací komůrky. Stojím opět dlouhé minuty.

Z vedlejší místnosti je slyšet ženský hlas. Je to sólo. Veselé povídání.

Kolem mne prochází sestřička. Je jiná, tmavovlasá, ne tak štíhlá jako ta moje blondýna. Říká: „Posaďte se", a odchází.
Nevím kam. Vidím jedinou židli na druhém konci místnosti. Ale na té jsem viděl v době, když jsem vstupoval do svlékací komůrky, sedět muže v bílém plášti – asi
pana doktora.

Netroufl jsem si sednout na jeho židli svými kalhotami rozpáranými v zadní části,
čili holým zadkem. Vysoukal jsem se tedy na zvýšené vyšetřovací lůžko s tou přehozenou černou hadicí.
Na obrazovce se obraz změnil. Konec hadice snímal povrch lůžka.
Ty zvětšené chlupy snímané látky byly pěkně tlustý!

Opět čekám dlouhé minuty. Kolem jde ta černovlasá sestřička, která mi už dnes nabídla, abych si sedl. Nyní mě povzbuzuje: „Vydržte."
Čekám. Přeci neodejdu, když už tu jsem takovou dobu. Nyní je i více slyšet
ten veselý ženský hlas z vedlejší místnosti. Už ale nechci ani vnímat.
Spíš nechci sdělovat, co všechno jsem slyšel.
Ale teď jsem zpozorněl. Odněkud zazněl mužský hlas. Ten jsem zaznamenal
a udržel v paměti: „Ty jsi jako komár. Bzučí a bzučí, ale radši by píchal."
To se nedá zapometout.

A zase ten sólový ženský hlas. Ale ne nadlouho. Do dveří, kterými jsem přišel, vstoupila sestra, která mne přijímala a volá: „Máme tu dalšího pacienta!“

Z těch otevřených dveří vychází muž v bílém plášti. U ucha mobil. Telefonuje.

 Spatřil mě. Ukončuje hovor. Přistupuje ke mně, mobil pokládá na přístroj s obrazovkou, který je vedle lůžka, na němž sedím. Za ním vyšla moje blondýna.
Dává mi pokyn,  abych si lehl na levý bok.
Muž v bílém se slovy: "Kde to máme?" se chystá zasunout černou hadici.
Je to rychlost. Sestra blondýna se ale nezajímá o to, co se na stole odehrává,
ale o odložený mobil. Sděluje, že svítí.
K mému břichu přistupuje sestra černovlavá. Mačká ho. Asi rovná zasunutou hadici. Muž v bílém, teď už jsem  pochopil, že to asi opravdu bude lékař, i když mně nic neříkal. Co by se mělo dít jsem tušil.

Davá pokyn blondýně, aby to nechala. Myslel tím svůj mobil.
Ještěže kam hadice leze, sleduje na obrazovce ta černovlasá.
Teď jsem se ujistil, že tu hadici má v ruce opravdu lékař, když říkala:
“Ne tak rychle, pane doktore.“ Komu nadále dával lékař pokyny,
se dalo poznat jen z toho, že blondýně tykal a černovlasé vykal,
 ale i tak, že s každou mluvil o něčem jiném.
Kdyby tomu tak nebylo, nevím, zda by se v tom samy vyznaly.

 Ale asi ano, protože, když konverzace probíhala tykáním, tak to bylo o mobilu.

Probíhala asi takto:
Sestra: „Mobil ti zvoní.“
Lékař: „Já to slyším.“
S: „Vybije se ti, já ho vezmu.“
 L: „ Nech ho být.“ Sestra ho ale asi vzala do ruky.
L: „Zamáčkni ho.“
 S: „Máš plnou schránku. Já ti to vymažu.“
L: „Ne, udělám si to potom sám. Nech toho.“ atd.

Vidím na obrazovce, že hadice zajíždí stále hlouběji. Nafukuji se. Lékař je opravdu mistr. Co všechno nestačí sledovat. Nyní si všiml i mě: „ Vás to bolí?" Skromně ho prosím, jestli by mohl do mě pouštět méně vzduchu. Mám pocit,
že vzduch mi půjde ven i ústy.

Vím z předchozího vyšetření, že na jiném pracovišti jsem vůbec necítil, že mám
 v sobě nějakou hadici. Když byl vpuštěn vzduch, aby byl lépe vidět vnitřní povrch,
 tak byl i odsát.

Dnes se asi převážně jen fouká. Ještěže černovlasá sestřička se mi snaží věnovat. 
 Drží mi břicho, jako by se obávala, abych nepraskl jako pouťový balónek? Současně  
 se doktor pokouší přesvědčit blondýnku, aby mobil nechala na pokoji. Nedaří se.

Slyším blondýnku: "Jé, já jsem to vypnula. Jaký máš PIN ? Já ti ho tam dám. “ Doktor:" Ne, nech ho být, polož ho."
Ona:" Ty mi nevěříš? Jakej máš? Já ti ho tam dám.
“ Černovláska sděluje panu doktorovi: "Tady něco je." Doktor zasouvá  drát, černovlasá sestra mi vyhrnuje nohavici, připíná na nohu elektrodu.

Pokukuji taky na obrazovku. Viděl jsem ten můj polyp při minulém vyšetření.
Byl vystupující. Byl z něho kousek zaslán na vyšetření, zda nemá rakovinné buňky.

Tehdy jsem se dozvěděl,  že nemá. Viděl jsem, že tam ještě část zbyla.
Proto jsem byl poslán do tohoto zařízení. Polyp se prý odstraňuje elektricky tak,
že se kolem něj udělá smyčka a polyp se upálí.

Blondýnka stále naléhá. Chce PIN. Doktor vytahuje hadici dost rychle. S uspokojením konečně bere blondýnce mobil z ruky. Podařilo se mu zachránit údaje o své osobě.

Snažím se sdělit doktorovi, že ve zprávě ho můj předchozí lékař upozorňoval, 
 že polyp je větší a že je v místech, kde jsem měl srůsty vzniklé po odstranění slepého střeva. Doktor nereaguje, mizí ve vedlejší místnosti. Asi si potřebuje zatelefonovat.

Z písemné zprávy jsem se dozvěděl, že jsem byl špatně připraven, polyp nebyl zachycen, aby mohl být zaslán k vyšetření.
Byl to ten můj polyp? Další se prý dozvím při kontrole za rok. Možná.

Není se čeho obávat. Zákrok trval pár minut. Ale to čekání bylo hrozný.

Snad si ten komár konečně i zapíchá.

 

 

 

 

      5.     V Čechách je krásně, ale ty služby 

 

Jel jsem českou krajinou. Pohled z auta byl romantický.

Říkal jsem si: „Proč lidé jezdí do ciziny, když je u nás tak krásně.“

Byl podzim, spíš zima. Trochu poprchávalo. Poletoval i sníh. Listí bylo ještě na stromech, zbarvené do žluta i do červena. Nastal ale problém.
Potřeboval jsem na velkou. Chtělo se mi už delší dobu. Řeklo by se – jsme v přírodě – žádný problém. Už před chvílí jsem zastavil, když se mi zalíbil pěkný keřík. Vylezl jsem z auta, připravil se, ale chuť mě přešla. To poprchávání by se dalo překonat, ale ten vítr.

Větrů jsem měl dost sám. To tady v přírodě nevadilo, ale ten přírodní vítr,
to se vydržet nedalo. Tak silný studený vítr jsem nečekal.
A pak jsem se i bál, když by to začalo, kam by to ten vítr odfoukl.
Vytáhl jsem nohavice, abych zabránil nejhoršímu.
Nebylo to lepší, protože zimou jsem se rozklepal. I potřeba mě přešla.
Vzdal jsem to. Řekl jsem si: „Příroda je tu krásná, ale nepoužitelná.“
Kdyby se mi chtělo jen na malou, tak by se to dalo sfouknout.
To se tak říká, když se dá něco udělat lehce.
To by se i moje potřeba dala udělat i za mrazu. Jen se to nesmí dělat proti větru. Nejlepší je závětří.To je nelepší pro tu malou. Teď bych to využil i pro velkou. Závětří nebylo.

Rozhodl jsem se, že budu hledat lepší místo. Jel jsem dál.

 Přijíždím do nějaké vesničky. Dívám se, zda bych zahlédl nápis HOSPODA.

Tam by mohlo být nějaké závětří. Nepodařilo se. Vidím jen zrušenou

samoobsluhu, na které je nápis HERNA. Sláva! Zastavuji pln očekávání.

Na dveřích je vietnamskou češtinou napsáno: OPRAVIT. PRIDU VECERA.
Tak nevím. Je to, že přijde včera, nebo je na večeři, nebo přijde večer.
Nějaký děda mě informuje, že jsou tu až večer. Žádná hospoda tu není.
Snad prý v sousední vesnici. Tak tam jedu.

Tak, kde je ta hospůdka? Už to bylo urgentní. Kéž by tu byla aspoň putyka! Obyčejný PUB. Vidím, že hospůdka tu i byla. Ale kdysi. Zbyl tu jen nápis

 U KRKOUNA. Padl mi zrak na chalupu naproti. Ani ne tak na ni, ale na takový malebný domeček u ní. Vzpomněl jsem si na seriál Chalupáři. Byla to sranda.

 Úplně jsem se lekl toho slova. Nesmím na to myslet. Ale nemyslete na to,

když na to myslíte už delší dobu.

Vidím, že tam jsou vrátka – nevrátka. Vrátka tam byla, ale opřená vedle.

 Přístup k dřevěnému domečku by tedy byl. Vstup se přímo nabízel.

Chalupa vypadala zchátrale. Vidím, že i ty dveře u toho idylického záchůdku

 jsou otevřené. Říkám si: „Vidíš, zase tě zachránil ten tvůj anděl strážný“.

 Kdyby tam byl i papír, tak by se ten tvůj problém dal vyřešit.

Nikde ani živáčka. Asi bych se ani už nestačil něhoho zeptat, zda bych mohl.

Tak jsem šel. Trochu mě zarazilo, když se ty dveře u toho domečku začaly hýbat. Bylo vidět, že není obsazen. Byl to ale jen větříček. Vybavila se mi pohádka

O perníkové chaloupce. Tady byl vítr větší. Hýbal dveřmi. Už jsem ale nemyslel

na nic jiného, než své úmysly vykonat.

Vešel jsem. Spíš vlezl do oné stísněné prostory. Prkna zavrzala, boudička se zakývala. Snad je to bezpečné, blesklo mi hlavou. Nahlédl jsem do onoho otvoru. Zjistil jsem, že byl funkční. Někdo už zde přede mnou byl.
To mě jednak uklidnilo, ale i zneklidnilo.
Uklidnilo proto, že když mě tu někdo přistihne, nebude mě obviňovat, že mu to znečišťuji.
Zneklidnilo proto, že mě momentálně nenapadalo, jak bych zdůvodnil, že jsem sem vlezl. Napadlo mě, že bych měl zavřít dveře, aby mě náhodný kolemjdoucí neviděl.

Byla to ale zbytečná obava. Kde by se tu vzal nějaký kolemjdoucí!

Dveře se daly zavřít, ale nedržely. Prostě nedržely být zavřené.

A když jsem je já nedržel, tak se tím větrem hýbaly. Jako by mávaly.
Mávaly na kolemjdoucí. Jako by naznačovaly: „Tady jsem!“
Jako to děláme, když na sebe chceme upozornit.
Když čekáme setkání s někým milovaným.

Podařilo se mi zahájit řešení svého problému.
Jednou rukou jsem držel kalhoty, druhou dveře.
Sednutí jsem neriskoval.
Nebudu vysvětlovat proč, i když by se našlo důvodů několik.

Stalo se ale to, co jsem nečekal. Ten zdánlivě opuštěný, oprýskaný baráček
se zarostlým dvorkem i rozbitými skly v oknech měl obyvatele.

Že jsem nejdřív nekonal jako ta zvířátka v pohádce. Ta se stačila zeptat:
„Domku, domečku, kdo v tobě přebývá?“ Já už bych se ptát ani nestačil,
já musel konat hned. To se mi ale nevyplatilo.
Ze dveří vylezl zarostlý mužský. Potkat ho někde na náměstí, pak bych řekl: „Otrapa“. Tady mi to ani nepřišlo divné.
Tady by člověk musel říct: „Jeho vizáž ladila s okolím.“

Zařval na mě: „Co tu děláš?“ Nechtěl jsem být sprostý a říct, co tu dělám. Nenapadlo mě ale nic lepšího, než jsem řekl: „Chtěl jsem se zeptat, kolik je
hodin.“ Zařval: „Nedělej si ze mě srandu. Ty mi to zaděláš a kdo to bude kydat.

Já jsem nezaměstnaný. Nemám práci. Práce není.“

A pokračoval: „Vidím, že jsi intelektuál. Za tu službu zaplatíš jako v Praze.

Já to tam znám. Mám na Hlavním nádraží trvalý pobyt.
Momentálně jsem tady přechodně. Tady je to ale lepší. Jsi na čerstvym vzduchu. A za to se platí. Až to skončíš, tak si připrav padesátku.“

Měl jsem ale jen nějaké drobné, stovku a pětistovku. Snažil jsem se smlouvat: „Mám jen drobné.“ „Drobnejch mám dost vyžebráno z Prahy. Beru jen papírový,“ prohlásil. Přiznal jsem, že mám papírovou akorát stovku. „To mi stačí,“ povídá. „Drobné můžeš přidat jako dýško.“ A pokračoval: „Hele, vezmu si bágl a vezmeš mě do Prahy.“ Vzal si stovku, nastavil dlaň pro dýško a zmizel v baráku.
Asi pro ten bágl.

Natáhl jsem kalhoty. Neptejte se, jestli jsem se stačil utřít.
Stačil jsem se nasednout do auta a odjet, než vylezl z baráku.

A co bylo dál?
Příroda je v Čechách krásná. Je tu ale krásně?

Už jsem pochopil, proč se píše, že v těch službách zaostáváme.

 

 

 

          6.Jak jsem se stal stopařem

Kolega, s kterým jsem byl domluven, že si pojedeme zalyžovat,

se mi ráno omluvil, že ho rozbolel zub, a tak nepojede. Tak jsem jel sám.

Když už jsem byl skoro na místě, silně sněžilo. Silnice byla zavátá

a neuklizená.

Ještě pod kopcem, u jedné zastávky stála žena s lyžemi a stopovala auta.

Řekl jsem si, že jí asi ujel autobus, nebo se spoléhala, že pojede,

a on ten den nejel.

Zastavil jsem a nabídl, že ji mohu svézt. Zašpásovala, že se svést nenechá,

ale když si o to říkám, tak uvidíme.

Rozhodl jsem se, že bude dobré nasadit řetězy. Vylezl jsem z auta

a začal je nasazovat. Nešlo to. Potřeboval jsem s autem trochu popojet.

Teď jsem byl rád, že ji mám.

Požádal jsem stopařku, zda by to dokázala. Ochotně svolila.

Popojela, já řetězy upevnil. Sdělil jsem jí, že už se to podařilo, aby si přesedla.

Když jsem obcházel auto, to se rozjelo a já stál na kraji silnice.

Už jste si při nasazování řetězů vzali s sebou mobil a doklady ?

Já ne. Tak jsem se stal stopařem já. A volal jsem jen do kopce . . .

 

 

 

         7.     Byl jsem soudruh

 

Psal se červen 1989. Ve společnosti bylo zvláštní napětí.
Lidé se nějak přestávali bát vyslovit kritické názory i na veřejnosti.

Setkání ředitelů dopravních průmyslovek v Mladé Boleslavi ale nebylo zvlášť vzrušené. Byl pátek, třetí den jednání.
Nebýt ohlášeného společného slavnostního oběda, by se asi většina snažila odjet domů už ráno. Bylo ale zdůrazněno, že oběda se zúčastní i důležití soudruzi.

Tehdy jsem jako vědeckopedagogický pracovník byl ve funkci ústředního metodika, koordinátora výuky elektrotechnických předmětů a automatizace. Nebyl jsem v žádné politické straně.

Když byli představováni ti důležití soudruzi, byl jsem představen
jako soudruh z Prahy a posazen vedle okresního tajemníka KSČ.

Tehdy jsem ještě netušil, že si po tomto slavnostním obědu poležím
přes dva měsíce v Thomayerově nemocnici v Praze.

Abych ale nepředbíhal.
Po návratu domů do Prahy jsem cítil, jak mi stoupá teplota. Nebylo mi dobře. Ulehl jsem na gauč. Když pro mě přišla manželka, abych šel na večeři, prohlásila, že prý hořím. Teploměr prý ukázal přes 40°C.
Přijela záchranka. Lékař prý mi měřil teplotu asi třikrát a konstatoval,
že má asi špatný teploměr.

Jak jsem byl převážen do nemocnice, si nepamatuji.
Manželka říkala, že jsem nevnímal.

Probral jsem se na jednotce intenzivní péče snad druhý nebo další den. Dávali mně prý na snížení teploty i studené zábaly.

Další dny jsem nedostal nic k jídlu. Dostával jsem infuze.
Bylo mi doporučeno, když budu mít pocit žízně,
abych pil jen hořký čaj, ale nepolykal ho.

Vzpomínám si, že když mi o něco klesla teplota, byl jsem vyzván,
abych šel se sestrou do koupelny.
Moc mi to nešlo, tak mě odvezla na vozíku.
Prý jsem měl silácké řeči, že tam půjdu sám.
Nedala se odbýt a tvrdila, že ji budu potřebovat.
Že by mi chtěla mýt záda ? No, proč ne. Sestra byla sympatická.
Jen jsem se obával, aby mě to moc nevzrušovalo.

Když jsme přijeli do koupelny, dostal jsem pokyn, abych si sundal kalhoty
a lehl si na lůžko, které tam stálo u zdi.
 Moc se mi nechtělo, když jsem viděl, že přes prostěradlo byl natažen igelit. Nesměle jsem namítl, zda by se ten igelit mohl sundat. To zamítla.
Bez něho by to prý nešlo.
Měl jsem si lehnout na levý bok obličejem ke zdi.
Přišla další sestra, nesla nějakou nádobku, ke které byla připevněna
asi metr dlouhá hadička. Slyšel jsem, jak jedna z nich řekla: „Uvolněte se."
 Hlas pokračoval: „Vy jste ještě neměl klistýr ?“
Až teď jsem pochopil, že to nebude žádná erotika.
Jedna ze sester, která měla gumové rukavice, mě začala uvolňovat sama.
Asi nebyla moc spokojená, protože požádala tu druhou, aby jí přinesla vazelínu. Díval jsem se do zdi a slyšel, jak se dohadovaly.
Jedna: „Hoď sebou.“
Druhá: „Aby ses nepos. . la.“
První: „Dělej, ještě jsem nesvačila. Mám hlad.“
Druhá: „Co máš dobrýho ?“ Atd.
Když přišla ta, co před chvílí odešla, namazala mě.
Ucítil jsem snahu zastrčit hadičku. „Tak to pusť.“
To byl pokyn pro sestru, ne pro mě. Nebylo to nepříjemné. Asi teplá voda. „Strkej.“ Trochu jsem pootočil hlavu a viděl, jak nade mnou zdvihá
nádobku. Už to nebylo tak příjemné.
Se zdvihající se nádobkou se zvyšoval i tlak v mém břiše.
Začalo se mi chtít. Dostal jsem pokyn, že ještě ne. Pak už to šlo samo.

Sprcha mě očistila. Slyšel jsem jen, že ten vzorek je nějak černý.
Jedna ze sester ho ohodnotila, že prý to je prdelačka.
„Vždyť je to taky z ní, ne ?“ Druhá ale upřesnila, že ale myslí tu polévku
ze zabijačky, která se dělá z prasečí krve.
Nevím, která byla vtipnější, protože druhá se ohradila,
aby jí nedělala chutě, že má hlad a ještě nesvačila.

Byl to zážitek. Asi na něj  nikdy nezapomenu.

Za několik dnů pobytu v nemocnici jsem měl návštěvu.
Nebyla to manželka. Ta tam byla už dřív.
Dva pánové přišli v době, která nebyla vyhražena pro návštěvy.
Měl jsem zrovna připojenu láhev s transfuzí.
Asi žádali sestru, aby byla hadička odpojena, protože jsem slyšel,
že říkala, že to nemůže udělat, že musí ještě asi patnáct minut čekat.
Zaslechl jsem, jak některý z nich řekl, že je to rozkaz.
Dále požadovali, abych byl přemístěn někam, kde se mnou budou sami.
Byl jsem převezen v sedačce do návštěvní místnosti, kde byl také umístěn mincovní telefonní automat.
Pacienti tam chodili telefonovat. Když tam nějaký pacient přišel, tak se
jeden z pánů rozčílil: „Co sem lezete, když vidíte, že tu jsme,“rozkřikl se.
Pacientovi se odejít nechtělo, tak ho popadl a vyvedl.
Na chodbě zařval na sestru, že musí zajistit, aby tam nikdo nelezl.

Otázky vypadaly asi takto: „Jak se jmenujete, kdy jste se narodil, kde
bydlíte, kde jste byl v pátek dne . . . ( datum už si nepamatuji ), co jste toho dne dělal, s kým jste se stýkal, jmenujte osoby a odkud byly, o čem jste hovořili. Sdělte, co vám konkrétně osoby, s kterými jste mluvil, říkaly.
Slyšel jste, co říkaly osoby, kolem kterých jste toho dne šel, s kým jste
seděl při obědě, proč jste si sedl právě tam, znal jste se s osobami, vedle kterých jste seděl, o čem jste mluvili, kdo vás obsluhoval, co vám bylo přineseno k pití a jídlu, jak vypadali ti, kteří něco přinesli a co přinesli, co jedli moji sousedi. Požadovali, abych popsal, co jsem měl na talíři a co
měli na talíři ostatní.

Ten, co vyvedl toho pacienta, byl celou dobu nervózní, podrážděný
Když jsem na některou otázku hned nedokázal odpovědět,
váhal jsem s odpovědí, tak se rozčílil a obvinil mě, že chci něco zatajovat. Druhý se snažil být přijemný, několikrát se pokusil kolegu zklidnit.

Celou dobu byl na stole mikrofon. Měli zapnutý magnetofon.
Dělali si také písemně nějaké poznámky, zřejmě jména a popisy osob,
neboť v těchto chvílích zastavovali magnetofon, než si to stačili zapsat. Zvláště je zajímalo kým a jak bylo přineseno jídlo.
Řekl jsem, že si vzpomínám, jak mně a tomu tajemníkovi přinesl jeden číšník dva talíře s masovou směsí. Vůbec mi to nechutnalo. Zdálo se mi to hodně okořeněné a nahořklé. Ani jsem to nedojedl. Ten číšník, který ty talíře přinesl, stál celou dobu za námi a zbytek jídla odnesl.
Ostatní obědvající, kterých bylo asi padesát, obsluhovali asi jen dva číšníci.

Nevím, jak dlouho trval rozhovor se dvěma pány, kteří mi při příchodu
ukázali nějaké kartičky. Když jsem je poprosil, zda bych se na ně mohl podívat, striktně odpověděli, že už jsem se přece podíval a že není čas na nějaké oficiality. Přitom rozhovor byl asi dost dlouhý, protože během doby museli dát další cívku do magnetofonu.

Nakonec mi dali prázdný list papíru a požadovali, abych vlastní rukou
napsal, co mi nadiktují. Bylo toho asi na půl stránky A4.
Začalo to, že jsem měl uvést své jméno, narození, bydliště a prohlášení,
že o svých dojmech a co jsem v pátek toho dne dělal, s kým jsem se stýkal, nebudu nikoho informovat, nebudu sdělovat, že jsem tyto informace
někomu říkal, nebudu nikomu telefonovat, že jsem v nemocnici,
že požádám manželku, když se jí někdo na mě bude ptát, aby sdělila,
že jsem na dovolené, že si chci odpočinout a nechci, aby mě někdo obtěžoval. Nakonec jsem to měl podepsat.

Plynuly dny, dá se říct týdny, mého pobytu v nemocnici.
Byl jsem umístěn na pokoji, kde byli tři nahluchlí staří páni,
kteří se asi už déle znali, protože na sebe volali: „Pane docente, pane profesore, pane kolego“ Byli spíš přestárlí než nemocní.
Jednoho z nich někdy sestry oslovily pane primáři.
Když měl některý námitky proti jednání sestřiček, tak se sestřičky hájily tím, že to doporučil syn nebo dcera. Ti za nimi chodili v bílých pláštích,
protože asi pracovali ve zdejší nemocnici. Moji spolubydlící byli málo pohybliví, a tak jsem jim rád pomáhal, když jim např. něco upadlo,
když měli žízeň apod. Zvláště mě lákalo, když ráno odmítali jíst šunku
a požadovali, abych to odnesl na odkládací stolek, který byl u dveří.

Neměl jsem pocit hladu, i když jsem k jídlu nic nedostával. Tekutá výživa
do žíly byla asi dost výživná. Měl jsem ale chuť.
Bylo mně líto té šunky, kterou dostávali a měla  být vyhozena.
Jednou jsem podlehl pokušení. Když jsem odnášel od pana docenta talířek, na kterém byl plátek šunky, máslo a rohlík – vše netknuté, dal jsem talířek těsně před sebe, aby nebylo vidět, jak si strkám ten plátek šunky do pusy. Byla to asi zbytečná obava. Když byli nahluchlí, byli asi i poloslepí,
čehož jsem si všiml později, protože ten, co ležel u okna, volal,
když přišla sestra: „Karlíku, vem mě už domů.
“Měl starost, že mu ty kaktusy uschnou, když není doma.

Ta šunka byla prokletá. Dostal jsem zase teplotu. Několik doktorů se
doslova seběhlo a první, co bylo, se vyptávali, kdo mě navštívil a zda
jsem od někoho nedostal něco k jídlu. Byli tak vyděšení, že jsem jim prozradil, že nikdo za mnou nepřišel, že jsem jen ochutnal kousek šunky.

Dozvěděl jsem se, že mají zakázáno podávat informace, že jsem na jejich oddělení a abych neriskoval a opravdu nic nejedl kromě čaje a později i karlovarských sucharů a hlavně od nikoho si nic nebral.
 Měl jsem prý sliznice všech orgánů poškozené krvácením,
že to bylo od špatného jídla a abych nikde neříkal,
že to bylo od jedu na krysy.

Plynuly dny i týdny. Číst už mě nebavilo. Venku bylo krásné léto.
Pacienti kromě našeho pokoje museli návštěvy přijímat v návštěvní místnosti. Já jsem byl požádán, abych v době návštěv nevycházel z pokoje.

Nastalo období, kdy už jsem dostával nějaké kaše. Nemastné, neslané.
Hlavní stravou byly ty suché, tvrdé suchary. Když se zapily tím hořkým, neslazeným čajem, tak to bylo docela dobré.
Slovo dobré je asi přehnané. Spíš bych měl říct, že se to dalo pozřít.
Už jsem neriskoval a v době, kdy mým docentům a profesorům přinesli jídlo, jsem se šel projít. Občas se mi podařilo projít se i v areálu nemocnice.
Lidem jsem se vyhýbal a daňci, kteří se tam pásli, už přede mnou ani neprchali a běželi mi vstříc. Nosil jsem jim rohlíky mých docentů.
Ti byli pochváleni, že snědli alespoň ty rohlíky.
Tak jsem konal dobré skutky nejen lidem, ale i zvířatům.
Jako bych už patřil k jejich stádečku.

Tak jsem si tam užíval léta. Nemyslím tím roky, ale léta, tj. července a srpna. Ještě žádné prázdniny jsem nebyl tak dlouho na jednom místě.
Na začátku září mně manželka řekla, že se po mě ptali v zaměstnání,
proč jsem nenastoupil a nepřišel na zahajovací poradu.
Sdělil jsem to ošetřujícímu lékaři. Ten to asi oznámil dál.
Prý abych to ještě pár dní vydržel, že musí provést celkové vyšetření.

Když mně předali zprávu pro mého obvodního lékaře, dostal jsem informaci, že nemohli nalézt mou dokumentaci, že mi napsali jen o tom celkovém vyšetření, které udělali v září na základě mých gastronomických potíží.
A vyšetření že  dopadlo dobře.

Po nástupu do zaměstnání jsem telefonoval do Mladé Boleslavi na
sekretariát OV KSČ a žádal spojení se soudruhem tajemníkem.
Byl jsem tázán, kterého a co mu chci. Jméno jsem nevěděl.
 Řekl jsem, že toho, co byl v červnu na setkání ředitelů průmyslovek
a že ho chci pozdravit.
Dostal jsem odpověď, že momentálně toto místo není obsazeno.
Sekretářka odpověděla, že ona je nová a soudruha tajemníka nezažila,
proto ho nemůže pozdravovat.

Že by ani on nezažil ji ?